BOHUSLAV REYNEK
Bohuslav Reynek, básník a grafik, prožil většinu života v dobrovolné samotě svého petrkovského statku. Ve třicátých letech inspiroval českou uměleckou modernu a sám se nenechal ovlivnit dobovými směry a trendy. Pronásledován osudem a nepřízní nacistické i komunistické doby, žil prostě se svojí ženou, syny, básněmi a grafikou, kterou škrabal po nocích za světla svíčky do měděných destiček. Od šedesátých let se stává kultovní postavou intelektuální scény. Aniž by se náhlou slávou nechal ovlivnit, zemřel tiše – tak jak psal, kreslil a žil.
Fotografie v tiskovém rozlišení
Bohuslav Reynek – foto Dagmar Hochová
Daniel, Bohuslav a Jiří Reynkovi – konec 60. let – foto Dagmar Hochová
Životopis
Narodil se v rodině statkáře 31. května 1892 v Petrkově u Havlíčkova Brodu. Když otec statek v Petrkově pronajal a celá rodina se odstěhovala do Jihlavy, studoval na německé reálce, kde na něho měl značný vliv M. Eisler (pozdější docent dějin umění na vídeňské univerzitě), který u Reynka probudil zájem o poezii a malířství. Na jihlavské reálce rovněž navštěvoval hodiny kreslení, což bylo jeho jediné výtvarné vzdělání. Na otcovo přání odešel do Prahy, kde začal studovat zemědělský obor na c. k. Vysoké škole technické, kterou však už v listopadu pro naprostý nezájem opustil a vrátil se do Petrkova. Odtud se v prosinci vydal na svou první cestu do francouzské Bretaně; tehdy také začal malovat a psát poezii – svoje první verše otiskl 1913 v Moderní revui.
Roku 1914 se seznámil se staroříšským vydavatelem Josefem Florianem, s nímž úzce spolupracoval až do jeho smrti.
Zaujat básnickou sbírkou Ta vie est lá … (1923) vydal se do Grenoblu, aby se seznámil s její
autorkou Suzanne Renaudovou (1889 -1964). Roku 1926 se s ní oženil.
V období 1926-36 žil s rodinou pravidelně půl roku ve Francii a půl roku v Petrkově, kde po otcově smrti zůstal trvale a ujal se řízení statku. Mezi českými spisovateli našel přátele ve Františku Halasovi, Vladimíru Holanovi a Ivanu Divišovi; z výtvarníků pak v Josefu Čapkovi, Vlastimilovi Hofmanovi a Jaroslavu Šerých.
Reynkova první samostatná výstava v Čechách se uskutečnila, díky iniciativě Vlastimila Vokolka, v roce 1929 v Pardubicích. V prosinci 1932 píše z Francie Vokolkovi, zda by mu nemohl sehnat a poslat "nějakou brožuru", z níž by se mohl poučit o výtvarné technice suché jehly. Vokolek mu do Grenoblu poslal Šimonovu "Příručku umělce-grafika", s jejíž pomocí se stal Reynek tím typem grafika, jak jej v převážné většině dnes známe.
Za německé okupace byl v přinucen pronajmout statek Němcům a v červnu 1944 opustit Petrkov. Přestěhoval se i s rodinou do Staré Říše k dětem Josefa Floriana, kde zůstal až do konce války. V roce 1945 se vrátil do Petrkova a opět hospodařil na statku, který se však roku 1949 stal součástí Státních statků v Petrkově; jako jejich zemědělský dělník pak pracoval do roku 1957. Poté se až do své smrti věnoval především grafické tvorbě a psaní poezie.
Až v roce 1964 se uskutečnila první poválečná výstava Reynkových leptů v ústeckém Divadle hudby. Z Reynka se stal objev sezóny, výstavy následovaly jedna za druhou. Petrkov začaly navštěvovat televizní štáby a novináři, na návštěvu přijížděli studenti, umělci, básníci.
Petrkov se stal kultovním místem pro uměleckou generaci 60. let. Reynek se svých výstav nezúčastňoval, televizních štábů si nevšímal a novinářům odpovídal pouze jednoslabičně. Ze své tiché samoty se nenechal nikým a ničím vyrušit.
Zemřel 28. září 1971 – byl pohřben vedle Suzanne Renaudové v hrobě svých rodičů na hřbitově ve Svatém Kříži u Havlíčkova Brodu.
Vzpomínky Daniela a Jiřího Reynkových
V letech 1933-71 vytvořil Bohuslav Reynek v ústraní rodného Petrkova na Českomoravské Vysočině přes šest set grafických listů technikou suché jehly nebo leptu.
Nejdříve si začal ilustrovat svá díla a později začal svojí grafikou vyjadřovat to, co již nechtěl vyjadřovat slovy. Po nocích ryl jehlou do měděných či zinkových destiček pavučiny čar, aby pak přes den společně se synem tiskl na ruční papír své poetické pohledy. Námětem jeho listů byly biblické a zejména starozákonní výjevy, později však tíhnul k prostým motivům, tak jak je viděl kolem sebe.
Na otcovu grafickou tvorbu vzpomínají jeho synové Daniel a Jiří v připravované knize Aleše Palána "Kdo chodí tmami" (Torst):
Bohuslav Reynek vytvořil čtyři grafické cykly: Sníh, Pastorále, Job a Don Quijote. Co ho vedlo k tomu, že některé své práce takto sdružil?
D: Podle mě některé grafiky jako cyklus ani nepřicházely: ve stejné době udělal tatínek pár blízkých témat – třeba sněhu – a teprve pak je sjednotil. Snad jen Job a Don Quijote přímo jako cyklus vznikaly.
J: Pastorále dělal v době, kdy měl ještě nějaké ediční možnosti. Kdo ví, jestli mu třeba Vokolek nebo Řezníček něco podobného nenavrhli: všechny ty grafiky mají i podobný formát.
Cyklus má taky smysl katalogizace, utřídění. Ve svých solitérních záležitostech nicméně Bohuslav Reynek moc smyslu pro evidenci neprojevil.
D: Své první grafiky začínal nesměle číslovat 7/20, 8/20, sedmý list z dvaceti výtisků…, jak se to naučil v příručce grafika. Díky své nesystematičnosti ovšem stejně brzy nevěděl, kolik čeho udělal a velmi rychle toho zanechal – říkal, že je to dobré akorát pro sběratele. Tiskli jsme, jak to přišlo, čtyři, pět, šest kousků. Někteří grafici udělají třeba 50 výtisků a poničí desku. On udělal pár kousků a někdy se k desce později vrátil.
J: Neměl žádný fond svých věcí, neschovával si ani jeden tisk od každého námětu – k tomu ho přemluvil až mnohem později Jirka Šerých. Já mu taky domlouval, aby si aspoň jednu dvě grafiky nechal, ale začali se trousit zákazníci, grafiky byly strašně laciné a on neměl žádný smysl, aby si je ohlídal.
Nepřesvědčovali jste ho, aby u některé grafiky zachoval postupné tisky a zůstal tak zachycen proces jejího vzniku?
D: Na to by on nedbal, považoval by to za volovinu. O žádné rady a pokyny nestál, udělal si všechno podle svého.
Podepisoval se pod obrázky vždycky?
D: To jo, ke grafikám se hlásil. Zato administrativní číslování pro sběratele ho nezajímalo. Chtěl, aby lidi oslovovala ta věc a ne její sbírání.
Postupně taky přestal používat datace.
J: To už někdy od pětatřicátého,
sedmatřicátého.
D: Grafiku vyškrábal, udělal zkušební otisk a nechal ji ležet – k desce se pak vrátil třeba za dva roky. Nebo vzal desku, kterou už dřív tiskl a něco na ní doškrábal. Jak to pak měl datovat?
Už od roku 1947 jste, Daníku, začal tisknout spolu s tatínkem grafiky.
D: Tyhle věci mě bavily, nebyl problém mě do toho zapojit. Když jsem přijížděl z práce – v létě jsem dělal od šesti do dvou – měli jsme na práci celé odpoledne – tiskli jsme i o víkendech. Tatínek připravoval desky, já papíry a protahoval je satinýrkou. Měl jsem na starost tu nádeničinu kolem, všechno ideové si vytvářel sám, ani kapku jsem do toho nekecal.
Vybavíte si, které věci jste tiskl jako první?
D: Začínali jsme černobílýma grafikama, ale brzy se dali na barvy. Tatínek dával přes černý tisk barevný monotyp – vypadalo to flekatě, olejovky někdy kresbu docela zakryly, tak jsem navrhl: "Uděláme to obráceně, nejdřív monotyp a přes něj černou kresbu." Šlo to! Krásně se to zintegrovalo, barvy už nebyly plácnuté navrchu, ale zevnitř, zespoda kresby doslova zářily.
Koloraci nechával Bohuslav Reynek taky na vás?
D: Tu si vyhražoval pro sebe.
Poznáte, které věci jste tiskl vy?
D: Poznám, vždyť to byly skoro všecky! Tatínek si na to zvyk, byli jsme tandem.
Zasvěcoval vás do techniky tisku?
D: Svou Příručku umělce – grafika už neměl, tak mi něco řek, něco jsem odkoukal, něco jsme vymysleli. Samouci, na koleně, s entusiasmem, zkušenosti nám přibývaly postupně. Někde jsme třeba sehnali filtrační papír, co používají chemici – byl z hadrů a ukázalo se, že hadrové neklížené papíry nejlíp chytají měditisk a zobrazují valéry.
Nakolik tatínka výroba, realizace námětu zajímala?
D: Jak a na jaký papír tisknout ho zajímalo: vždyť to bylo součástí našeho zdaru nebo nezdaru. A těch bylo někdy víc, než zdarů, tápali jsme, možnosti měli omezené. Tisknout na jemný ruční japonský papír je delikátní věc – je jako motýlí křídlo. Barva musí být teplá, musí správně změknout, protože kdyby zůstala studená, japan se trhá a barva se lepí na desku. Museli jsme tedy grafiku vytisknout, ohřát desku o kamna a teprve pak to sloupnout, aby se obrázek vyklubal jako čerstvě vylíhnutý motýl. Než jsme na to ale přišli! Když barva na papíře zaschla, znova se namočil a vylisoval. Neměli jsme žádný svěrák, tak se grafika vysušila pijákama, položila mezi tužší papíry a zatížila knížkama nebo nějakým závažím. Když byl japan hodně nacucaný, musely se papíry vyměnit a zatížit znovu – pak už byl rovný jako prkýnko.
Měl Bohuslav Reynek představu papíru už ve chvíli, kdy grafiku dělal?
D: Žádný determinovaný papír neměl, všechno bylo o zkouškách a klice. Šlechta mezi papíry byly japany, to jsme věděli předem, že se tisk povede.
Stejně důležitá byla jistě i samotná barva.
D: Měditisková barva musí mít valéry, medovou konzistenci. Teď se vyrábí průmyslově a dobře, ale uměli to už staří mistři. Rembrandt prý nalil do mísy olej a zapálil ho. Nad tím měl plechovou desku a kopt soustavně seškraboval, až zahoustl do barvy. Saze mu dodávaly hlubokou čerň.
Vy jste barvy nevyráběli.
D: Když bylo za co, koupili jsme je nebo nám je posílali přátelé z Francie. Tubu, dvě, škatulku.
K barvám se Bohuslav Reynek dopracová-val nebo je spíš k stáru opouštěl?
D: Svoje sehrál Rouault, v konturách je vidět jeho vliv, tatínek mu šel trošku naproti. Používání barev bylo u Bohuslava Reynka spíš nárazové.
Z jakého materiálu byly desky, ze kterých jste tiskli?
D: Poměrně snadno se škrábe do zinku – měď je tužší, ale víc vydrží. A mosaz ještě tvrdší. Dělají se i rytiny do oceli – už ne jehlou, nýbrž rydlem – ty ale tatínek nedělal. Volil takový materiál, jaký zrovna byl: vzali jsme pozinkovaný plech, který se dává na žlaby, odstřihl jsem z něho tabulku
a do té on škrábal. Aby zinkové desky víc vydržely, dávali jsme je někdy v Kovofiniši v Brodě poniklovat.
Schraňoval Bohuslav Reynek hotové grafiky?
D: Ukládal je do papíru, aby se vzájemně neotíraly. Šup do novin a do šuflete.
Pověsil si něco i na zeď?
D: Jo, grafiky s náma žily. Něco z nás vytahali lidi, něco rozdal nebo za pár korun prodal. …
