Jiří Kolář
O autorovi

 

 

 

Marie Klimešová - Kolářovy klamavé příběhy

Tvorba Jiřího Koláře je natolik mnohotvárná, že je bezpředmětné snažit se postihnout ji v úplnosti. Velké výstavy vždy mohou pouze nepatrně naznačit, na co by se mohla zaměřit pozornost a čemu by bylo třeba se věnovat hlouběji. Půvab malých výstav naopak tkví právě ve skutečnosti, že se mohou soustředit na detail velkého díla, který mnohdy pozoruhodným způsobem vypovídá o umělcových tvůrčích postupech a záměrech.  Samotný Jiří Kolář se ve svém Slovníku metod snažil zmást čtenáře zdánlivým důrazem na diferenciaci závratného množství svých kolážových postupů. Pročítáme-li ale tuto knihu pečlivěji, jsme si tím stále méně jisti a zjišťujeme nakonec, že Kolářovi bezpochyby nešlo o formální návod, kam zařadit výsledky jeho nikdy neuzavřené tvořivosti.  Daleko spíše mu šlo o koláž jeho životního názoru, o mnohostrannou analýzu světa. Tento komentář má ovšem rysy komplexního uměleckého díla. Je angažovaný i poetický, nabízí metafory, je emotivní i věcný, slučuje neslučitelné, překvapuje. Má ovšem zároveň para-dokumentární slovníkovou strukturu, jejíž hesla však vybízejí čtenáře k úvaze, která vlastně s výtvarným projevem nemá mnoho společného. Výtvarná díla, která tento text doprovázejí, vytvářejí paralelní vizuální svět, ve kterém jde o totéž  ̶  o důkaz nekonečné mnohotvárnosti možných pohledů na život, provedený výtvarnou šifrou. Ve hře je pravda a iluze, chaos a řád, klamavost poznání a radost z poznávání.

I malé připomenutí Kolářova díla dokazuje jeho trvalou hodnotu. I v pozdním věku umělec dokázal přistupovat k tvorbě s neomylným citem pro paradox, vstupovat do dialogu s vrcholnými díly světového kulturního dědictví intervencemi, které je spojují s novými možnostmi digitálního věku. Podstatnou součástí jeho záměru zůstával důraz na seriální proměnlivost motivu, na rytmus těchto proměn, na subtilní detail, na neovladatelnou radost z překvapivých souvislostí, které v derealizaci původního motivu objevoval a v podobě vizuálních hádanek předkládal divákům. V tomto smyslu je nutno jeho cykly chápat jako plynoucí rozhovory, jako příběhy proměněné v tvary  ̶   inspiraci nacházel stále znovu na půdoryse několika ikonických děl, která si v průběhu dlouhých let nejvíce oblíbil a v nichž nacházel otevřený a podnětný prostor pro své manipulace. Manipulace sama o sobě je pochmurnou položkou moderní doby, i ty nejagresivnější Kolářovy zásahy do původní podoby použitých výtvarných chez d´oeuvrů jsou ale vlastně láskyplným inteligentním holdem hodnotám lidské civilizace. Jen pokud toto pochopíme, můžeme proniknout pod povrch těchto dokonale provedených koláží, jejichž perfektní podoba odráží básníkovu potřebu sestavit nový svět, v němž řád je spojen s dynamickým myšlením. 

březen 2017
 


Životopis

24. září 1914 Protivín - 11. srpna 2002 Praha

Básník, autor experimentální a vizuální poezie, dramatik, překladatel, sběratel umění a mecenáš samizdatové literatury a mladých umělců. Je jedním z nejvýznamnějších českých výtvarníků a autorem mnoha originálních výtvarných technik.

Jiří Kolář se narodil v chudé rodině švadleny a pekaře a mládí prožil na Kladně. Již od sedmi let, kdy začal pomáhat v pekárně, byl zvyklý pracovat manuálně. Chtěl se stát sazečem v tiskárně, v době hospodářské krize však nepřijímali nové učně, a proto se nakonec vyučil truhlářem u souseda, který bydlel naproti. Jako učeň četl poezii, v šestnácti letech objevil moderní básníky a začal psát vlastní texty. Ve 30. letech vystřídal řadu zaměstnání (truhlář, přidavač na stavbě, hlídač, číšník, pomocník v řeznictví a holírně, ošetřovatel, kolportér, ad.) a často žil pouze z podpory v nezaměstnanosti. Roku 1937 vystavil své koláže v divadle E. F. Buriana. První básně poslal Františku Halasovi, sbírka veršů pak vyšla pod názvem Křestný list roku 1941. Za války Jiří Kolář pracoval jako truhlář, pak na nucené práci jako traťový dělník, na konci války v kladenské hospodě. Spolu s Jindřichem Chalupeckým založil roku 1940 Skupinu 42 a jeho texty se staly manifestem skupinové estetiky. Koncem války se seznámil s Bělou Helclovou a roku 1949 s ní uzavřel sňatek. Na jaře 1945 vstoupil do KSČ, ale po bližším obeznámení s poměry ve straně z ní ještě téhož roku v srpnu zase vystoupil. Po únoru 1948 byl Kolář označen za reakcionáře a v roce 1950 jej kolegové ze Svazu spisovatelů častovali přívlastky přisluhovač imperialismu, kosmopolitická hyena, literární zrůda, apod. Za další dva roky jej zatkla STB, když u literárního historika profesora Václava Černého při domovní prohlídce nalezla Kolářův rukopis básnické sbírky Prométheova játra. Kolář byl vyslýchán a strávil devět měsíců ve vazbě, než byl propuštěn díky prezidentské amnestii. Kolář již od konce 40. let podporoval některé výtvarníky (Alén Diviš, Bohuslav Reynek, Josef Váchal) nebo své přátele z okruhu literátů. Kolář podporoval zejména výtvarníky, s nimiž se přátelsky stýkal (Mikuláš Medek, Ladislav Novák, Václav Boštík, Vladimír Fuka) a také kolegy ze Skupiny 42 a Skupiny Křižovatka. Kupoval ale i díla mladých debutujících umělců z neoficiálních výstav, jako byla výstava na Střeleckém ostrově (Jan Koblasa, Bedřich Dlouhý, 1957) nebo obě výstavy Konfrontace roku 1960 (Antonín Tomalík, Jiří Valenta, Čestmír Janošek, Antonín Málek, Josef Hampl, Zdeněk Beran). Pro Vladimíra Boudníka, který se seznámil s Jiřím Kolářem roku 1959 prostřednictvím Jana Kotíka, byl Kolář klíčovou osobou, protože od něj postupně koupil kolem 90 grafik a zařídil jeho první zahraniční výstavy. Kolář se koncem 50. let postupně rozešel s literaturou („Není třeba mluvit, abychom řekli své“), a přestal být existenčně závislý na ideologickém dozoru ve státních nakladatelstvích. Zprvu vedl fotografický deník, experimentoval s tzv. konkrétní (předmětnou nebo evidentní) poezií, slova nahrazoval objekty nebo obrázky a postupně přešel ke kolážím. Od roku 1963 vystavoval v zahraničí a byl zastoupen na řadě prestižních výstav. Od poloviny 60. let byl zcela nezávislý díky zájmu zahraničních galerií a sběratelů o jeho díla a mohl si dovolit podporovat zdejší literáty (Vladimír Burda) a výtvarníky (Radoslav Kratina, František Dvořák, Václav Hejna). Roku 1968 založil Cenu Jiřího Koláře, kterou sám uděloval (Eva Kmentová, 1976). Zprostředkoval také nákupy děl některých výtvarníků do zahraničních galerií. V době tzv. normalizace, po sovětské okupaci 1968, sponzoroval vydávání samizdatové Edice Petlice a Ceny Edice Petlice. Patřil k prvním signatářům Charty 77. V roce 1979 získal roční stipendium v Západním Berlíně a roku 1980 na pozvání Centre Georges Pompidou přesídlil do Paříže s oficiálním povolením k prodloužení pobytu. Žádost o další roční prodloužení pobytu byla zamítnuta a Kolář se rozhodl zůstat v Paříži. Ředitel galerie Maeght-Lelong Adrien Lelong Kolářovi zařídil byt a ateliér a nabídl pravidelný příjem. Zde Kolář v březnu 1981 založil svůj další mecenášský projekt - francouzský čtvrtletník Revue K, věnovaný českému a slovenskému umění v exilu. Kolář přijal jako svého sekretáře malíře Romana Kameše a po sedmi letech, kdy se k časopisu přiřadila knižní edice, nakladatelství Kamešovi přenechal. Roku 1982 byl Kolář v Československu odsouzen v nepřítomnosti k ročnímu vězení a ztrátě majetku. Za asistence Běly Kolářové, která se v té době marně pokoušela vycestovat za manželem, pomohl ředitel Jiří Kotalík převést část sbírky do Národní galerie a umožnil Kolářovi některá díla odkoupit, zbytek byl rozprodán. V roce 1984 dostal Kolář francouzské občanství. Běla Kolářová mohla odjet do Paříže až roku 1985. Po roce 1989 Kolář velkoryse konfiskaci legalizoval darovací smlouvou a proměnil ji v mecenášský dar. Po Sametové revoluci Kolářovi obnovili styky s domovem a jezdili do Česka na návštěvy. V roce 1990 byla z iniciativy Jiřího Koláře, Václava Havla a Theodora Pištěka založena Cena Jindřicha Chalupeckého na paměť významného teoretika. Objevily se vážné zdravotní problémy; Jiří Kolář prodělal dvakrát v životě mozkovou mrtvici. Po prvním ataku roku 1970, kdy ochrnul na polovinu těla, se uzdravil bez větších následků, ale druhý záchvat, který ho postihl roku 1998 ve věku 84 let byl mnohem vážnější a už nikdy se z něj zcela nezotavil. Na radu lékařů se manželé Kolářovi definitivně přestěhovali zpět do Prahy, ale zde Kolář utrpěl úraz, po kterém byl upoután na lůžko a invalidní vozík. Znovu se učil chodit a pořizoval si alespoň stručné rukopisné poznámky formou deníku. Je z nich patrná celková deziluze ze situace české kultury, sdělovacích prostředků a politiky. Jiří Kolář zemřel v Praze 11. srpna 2002 ve věku 87 let.


 





 

home