KAMIL LHOTÁK

Žena a krajina

 




Jestliže by mělo být dílo Kamila Lhotáka vyjádřeno pouze dvěma slovy, mohla by to snad být tato: krajina a žena. Krajina jako oslava periférie a žena s handicapem, jako podpora vlastního sebevědomí.

Krajina ve Lhotákově podání je trochu jiná, než jak ji obvykle známe. Je to krajina ticha, krajina opuštěných plácků a dřevěných ohrad. Krajina s koly, motorkami, balóny a letadly, která nerámusí, ale jenom tak klidně stojí, či se neslyšně vznášejí na obloze. Krajina dětských her, plná nostalgie a zároveň vzrušení z tajemství, která skrývají malířovy vzpomínky na vlastní dětství. Lhoták se nikdy nebál banality předměstí a je také jedním z prvních umělců, který objevoval jeho poezii. Jeho nadšení pro vše technické se objevuje na většině jeho obrazů a kreseb, aniž by industriální znaky překryly čistý chlapecký pohled. Jeho auta, fabriky, komíny a vrtule jsou krásné a okouzlují nás svým přirozeným propojením s krajinou.

I s ženami je to u Lhotáka trochu jiné než bývá zvykem. Téměř všechny v sobě a na sobě nesou znamení, kterému Lhoták tak dobře rozuměl. Sám v dětství postižen obrnou a celý život pociťující její následky, vyhledával pro své modely dívky a ženy, které s ním sdílely podobný osud. Jeho Odila, Manka či Anička a jejich postižení, jsou pro Lhotáka životní podporou pro boj s vlastním komplexem a stávají se jedním z jeho hlavních inspiračních motivů.

Kamil Lhoták se narodil 25. července 1912 v pražských Holešovicích. Jeho maminka, Anna Kouglová již od dětství milovala divadlo a její společenská povaha ji na jednom ze Žofínských plesů pomohla k seznámení s mladým medikem Kamilem Lhotákem, jehož celé jméno znělo rytíř Kamil Lhoták ze Lhoty. 


Kamil Lhoták, rytíř ze Lhoty



Z dlouhodobého vztahu mezi mladou herečkou a o dva roky mladším medikem se narodil syn Kamil. Společensky nerovný vztah a hlavně obava mladého medika z poškození kariéry dohnaly rytíře ze Lhoty k zatajení dítěte. S jeho matkou se nikdy neoženil, i když celý život svého syna a jeho matku finančně podporoval. Přestože se s nimi málo stýkal a úzkostlivě dbal na utajení veškerých návštěv, podařilo se mu v době války nakazit svého syna infekcí dětské obrny. Paradoxem je, že právě on vykonával jako lékař pokusy se sérem proti této nemoci a s úspěchem je používal pro své pacienty. Kamilovi však pomoci nemohl. Následkem bylo celoživotní poškození chlapce nejenom tím, že kulhal, ale hlavně že započal trauma, které malíře Kamila Lhotáka ovlivňovalo celý život. Komplex, který mu kamarádi v dětství dávali pocítit, dovedl malého Kamila k citlivosti a pochopení se stejně postiženými. První z nich byla Anna, Lhotákova budoucí múza a také životní partnerka. Vztah k otci, jemuž s oblibou říkal fotr, byl po celý život velmi komplikovaný a nedokázala ho napravit ani finanční podpora rodině, ani půlmilionový odkaz, který profesor Lhoták po letech svému synovi a jeho matce odkázal.


Kamil Lhoták s maminkou


Milující a na svou dobu velmi vzdělaná Anna Kouglová vedla svého syna k zájmu o umění, především o malířství a literaturu. Kamil se tak již od dvanácti let mohl seznamovat s tím nejlepším, co tehdejší kulturní scéna nabízela. Vedle Julese Verna s nádhernými xylografickými ilustracemi Edouarda Rioua si zamiloval i Toulouse-Lautreca, pochopitelně i díky jeho osudu postiženého. Jeho první kresby byly tak jako u jiných dětí spíše fragmenty na různých útržcích či deskách školních sešitů, na rozdíl od ostatních kreslil pouze auta, motorky, kola, prostě vše, čím žilo srdce kluka okouzleného moderní technickou dobou.

V roce 1923 se Lhoták stal žákem Jiráskova gymnázia v Resslově ulici. Vedle prvních setkání s moderním uměním, které mu zprostředkovali jeho obeznámenější spolužáci, se Kamil nechával unášet vydáváním "jednovýtiskového" Auto-moto zpravodaje, který se svým spolužákem celý kaligraficky psali a kreslili. Ve vyšších třídách gymnázia vydával se spolužáky časopis "Hledání umění" a své hledání rozšířil i na pravidelné návštěvy výstav v Aventinu. Jak sám později přiznal, návštěvy expozic byly pro něj velmi důležité, stejně tak jako okukování výlohy obchodu s jízdními koly, který stál hned vedle.


V době studií



Po absolvování gymnázia v sobě Kamil popřel sen o studiu na Akademii a na přání matky, ale také díky dědictví po otci šel studovat práva. Studoval poctivě, ale bez zvláštního nadšení. Jeho světem byl především svět umění a s ním se také dychtivě stále seznamoval. Ernst, Arp, Giacometti, Klee, Masson, Miró, Filla, Šíma ... to byli hrdinové, ke kterým mladý student práv vzhlížel. Z práva nakonec udělal i závěrečnou státní zkoušku, jenom o titul JUDr. příliš nestál. Období jeho života až do války bylo naplněno pilným malováním a vstřebáváním všeho, co předválečná avantgarda přinášela světu.

V roce 1938 se oženil se židovkou Herthou Guthovou, kráskou, která byla stejně tak jako Lhoták v dětství postižena obrnou. O rok později uspořádal v Beaufortově galerii v Jungmannově ulici svoji první výstavu. Během války vytvořil stovky děl, čímž se stále dle vlastních slov "hledající KL" stává malířem Kamilem Lhotákem, což prezentuje i podpisem celým jménem na jednom z obrazů z roku 1942. Ve stejném roce vzniká i slavná Skupina 42, jejímiž členy byli mimo Lhotáka i Jiří Kolář, Františkové Gross a Hudeček, Jan Smetana, Karel Souček, Jan Kotík, fotograf Miroslav Hák, Bohumír Matal, sochař Ladislav Zívr ... Společná výstava skupiny v roce 1943 se pak stává zřejmě nejdůležitější události, která malíře Lhotáka představila jako výraznou a nezaměnitelnou osobnost českého umění. Na výstavě byl mimo dalších 30 prací i obraz s názvem Dcera velkoměsta, ano ten, který si o pár let později bude na výstavě českého umění v Paříži prohlížet Pablo Picasso. Dle svědectví přítomného malíře Libora Fáry, prostý portrét Manky zaujal Picassa z celé výstavy nejvíce.

Rok 1954 a seznámení se spisovatelem Adolfem Branaldem otevírá Lhotákovi další etapu života. Svoji dlouholetou lásku ke všemu co má kola či vrtuli shrnuje ilustracemi pro knihu Dědeček automobil, dle vlastních slov nejlepších, které za život dělal. O rok později již spolupracuje s Branaldem jako poradce při natáčení stejnojmenného filmu.

V šedesátých letech potkalo Kamila Lhotáka další osudové setkání. Anna Endrštová, kterou jako kluk nakreslil do školního sešitu se stala jeho modelem a jeho životní družkou. Stejně jako on byla poznamenána fyzickým handicapem a možná právě proto se v její přítomnosti cítil malíř uvolněně. Anča, jak jí přátelé říkali, se stala Lhotákovou hospodyní, kuchařkou a také jakousi tajemnicí, která vytvářela pro malířovu práci klid a zázemí. 


Kamil Lhoták s Annou Endrštovou


Celá šedesátá a sedmdesátá léta jsou pro Lhotáka typická velikou pracovní aktivitou. Každoročně vytváří několik desítek obrazů (přátelé vzpomínají na jeho osobní závazek čtyř obrazů za měsíc), pořádá výstavy, ilustruje knihy. Přesto dokáže malíř reflektovat i moderní světové umění. Nejdříve reaguje na tvorbu Roye Lichtensteina, který mu svým stylem jenom potvrdil, že vlastní cesta, kterou nastoupil už před válkou byla správná. O několik let později reaguje Lhoták na světové op-artové hnutí svým krajinami s terči.

Kamil Lhoták byl výřečný a měl báječný smysl pro humor. Navíc velmi pohotově dovedl glosovat a na jeho typickou, ale neútočnou ironii vzpomínají všichni, kdož ho znali. Jeho pojetí historie bylo jedinečné a nezbývá než citovat pamětníka: " Pro Kamila začínala Asie za karlínským viaduktem v Praze, s výjimkou rodných Holešovic, které kladl někam na periferii Chicaga. Češi mu byli přímí potomci Keltů, kteří nás zapomněli vzít sebou do jeho milovaného Zeleného Irska, takže jsme se nemohli naučit včas anglicky a museli vzít zavděk rakouštinou, kterou jsme poslovanštili. V husitech spatřoval první bolševiky, kteří začali znárodňovat ženy (adamité), protože už nic jiného k rozkrádání neměli ..." (L.H.Augustin).

Poslední roky Kamil Lhotáka se i přes nemoc, se kterou neúnavně bojuje, vyznačují byť menší, co do počtu, ale stále kvalitní tvorbou. V roce 1990 maluje svůj poslední obraz s názvem Meteor padá do moře a 22. října umírá. Urnu s malířovým popelem rozprášil jeho syn Kamil z kopce Číčov u Libochovic, tak jak si to Kamil Lhoták přál.

Grafika a kresby

Jeho první grafikou byl lept z roku 1943, připravený do sborníku na počest zemřelého malíře Františka Janouška. Od leptu přešel Lhoták záhy k technice suché jehly, která dokonale odrážela kreslířovou schopnost pracovat "jednou čarou". Jeho mistrovská technika je dokonale vidět na suchých jehlách Anička z roku 1949, Eva Kejdanová z roku 1954 nebo Černovláska - Dcera velkoměsta I, z roku 1958. Je nutno dodat, že grafické listy z tohoto období jsou dnes prakticky nedostupné.

První litografie vytvořil u tiskaře Vladimíra Bujárka v roce 1944. Ta začala v díle autora převládat od šedesátých let minulého století, částečně z důvodu velké fyzické náročnosti technik leptu a suché jehly. Lhotákovu citu pro kolorismus začala tato technika velmi vyhovovat. Velké barevné plochy, které jsou pro litografii typické, kombinované s Lhotákovým brilantním kreslířstvím jsou prezentovány na grafických listech Balon v noci, Dva balony před vzlétnutím, Hruška, V botanické zahradě nebo Žena v červeném kabátě.

Někdy od osmdesátých let se ve Lhotákově díle objevuje nejmodernější grafická technika - serigrafie. V katalogu je zastoupena grafickými listy Výlepový sloup, Letecký den či Závodní automobil.

Tak jako většina malířů, kteří se zabývají i grafikou, "prověřoval" Lhoták téma v obou disciplínách. Jeho balóny, kola, Manky i Aničky je možné nalézt v podobných kompozicích na desítkách grafických listů i olejomaleb.

Soupis grafického díla doposud neexistuje. Na prvním pracuje v současné době profesor František Dvořák, který odhaduje, že Lhoták vytvořil zhruba 150 grafických listů.

Lhotákovo brilantní kreslířství ilustruje i příhoda, na kterou vzpomíná umělcův přítel - malíř Václav Sivko. Když jednou Lhotáka potkal v prodejně výtvarných potřeb, podivil se, že Lhoták si objednává pouhých 24 papírů. Sám byl zvyklý nakupovat kreslící papír po stovkách kusů. Na otázku, proč takový počet, odpověděl Lhoták k všeobecnému úžasu: "Musím do týdne odevzdat 24 ilustrací pro knihu". 

Pro svoji jistou a stručnou kresbu, která byla tak charakteristická pro Lhotákův rukopis, byl vyhledáván nakladateli. V srdcích českých čtenářů je malíř navěky zapsán ilustracemi knih, které vždy umocňují atmosféru příběhu a kongeniálně souznějí s textem. Typickým příkladem je Lhotákovo ilustrování příběhů Toma Sawyera a Huckerbellyho Finna. Dva střapatí kluci známí po celém světě jsou ve většině světových vydáních zpodobněni idealistickým rukopisem, jehož styl sahá od viktoriánské líbivosti po realistickou iluzivnost. Oproti nim, Lhotákova prostá kresba, občas lavírovaná jednoduchou barevnou plochou dává prostor fantazii a k vytváření vlastních nálad čtenářů, tak jak je každý z nich kdy prožil a cítil.

 



zpět na úvod / back to the introduction


home