Olbram Zoubek - tiskové informace

Jen málokterému umělci se podaří vytvořit dílo, které je umělecky kvalitní a zároveň přitažlivé i pro běžné diváky. Svými sochami, charismatickým vystupováním a  zároveň odvážným občanským postojem se Olbram Zoubek stal nejznámějším žijícím českým sochařem.
Základem výstavy je cyklus bronzových reliéfů s názvem "Ještě", který je premiérován právě v chrudimské galerii. Umělec v něm zrekapituloval svá nejvýznamnější a zároveň nejmilejší témata spojená s jeho první ženou Evou, antickou inspirací a portréty žen, které ho ovlivnily.
Výstava "Ještě …" byla připravena u příležitosti umělcových osmdesátin.
 

Narodil se 21. dubna 1926 v Praze. Studoval na VŠUP v Praze v ateliéru Josefa Wagnera (1945-52). Od roku 1959 byl členem skupiny TRASA, od roku 1987 zakládající člen NOVÉ SKUPINY a od r. 1991 členem UMĚLECKÉ BESEDY. Od roku 1952 žil se svojí první manželkou, význačnou českou sochařkou Evou Kmentovou. V současné době žije s druhou manželkou Marií střídavě v Praze a v Litomyšli. Syn Jasan Zoubek se v poslední době stává výraznou postavou mladého českého sochařství.

Zážitek z cesty do Řecka v roce 1958 Olbrama Zoubka provždy poznamenal vztahem k antice s vědomím ušlechtilého poslání umění, ideálu lidskosti a stále se opakujících osudových témat.

Výtvarný názor si ovšem od počátku formoval poznáním díla klasiků moderního sochařství. Setkání s dílem Alberta Giacomettiho v Paříži upevnilo jeho názor, že nastoupená cesta je ta správná. Vyvinul osobní styl integrálního figuralismu, jehož smysl vyjádřil lakonickým: “dělám lidi, na které myslím”. Na konci 60. let se jeho tvorba dostala do blízkosti nové figurace, k níž měl zároveň vztah kritický, neboť figuraci chápe jako kontinuitní, od paleolitu po současnost. Záleží mu na sdělnosti a na přímém kontaktu s divákem. V roce 1969 na výstavě Socha a město vystavil skupinu postav na náměstí mezi chodce.

Dlouhá léta pracoval jako restaurátor na litomyšlském zámku.

Jeho dílo je nejen početné, ale má i velké rozpětí, od komorních plastik, volných i reliéfních, k monumentálním. Rád spolupracuje s architekty, je autorem četných realizací v interiéru i exteriéru – mimo jiné sochařského portrétu Jana Palacha nebo hrobky rodiny Havlových. Jeho oblíbenými materiály jsou osinkocement, olovo a cín, zvýrazněné působivosti dosahuje polychromováním a zlacením.

Uskutečnil několik desítek výstav v Čechách a v zahraničí, mimo jiné v Krakově, Vídni, Essenu, Kielu, Frankfurtu nad Mohanem, Berlíně a Paříži.

Narodil jsem se 21. dubna 1926 v Praze na Žižkově. Tam jsem vychodil reálku. 
V roce 1945 jsem byl přijat na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou do ateliéru profesora Josefa Wagnera. To bylo veliké štěstí. Skvělý profesor, nejlepší možní spolužáci. 
A ještě jsem tam poznal svou první ženu Evu Kmentovou. Od roku 1952 pracuji jako sochař, v horších dobách jsem se živil restaurováním.

Většinou mě zařazují do moderního proudu. I já se tak cítím. Žiji v této době, prožívám současné události, jsem vystaven dnešním tlakům. Stejně jako my všichni. Myslím si, že se to na mé práci i pozná.

Ale současně se tím neustále vztahuji k minulému, opírám se o tradici, ctím to, co bylo před námi. Nemyslím si, na rozdíl od mnohých jiných současných kolegů výtvarníků a uměnovědců, že prožíváme úplně výjimečnou, nulovou situaci. Že musíme ve všem začínat od počátku, že si své místo musíme vytvořit z ničeho. To se mi zdá trochu troufalé. Jsme na cestě odněkud někam. Každý krok je jisté riziko, je svým způsobem jedinečný, ale postupně kroky na sebe navazují. Třeba s omyly, odbočkami, návraty, aleje to cesta. Dobrodružná a krásná. Když obhlížím svoji práci, vidím, že jsem vlastně tradiční. Dělám lidi, lidské postavy jako se dělaly od nepaměti. A modeluji je  tradičně, z hlíny, jako tvořili sochaři už tisíce let. A odlévám taky starým způsobem. Nikdy jsem ve své práci nepocítil potřebu opustit lidskou postavu. Vždyť člověk je měřítkem všech věcí. Člověk je nejbližším modelem. S duší i tělem.

A i náměty mám tradiční. Dokonce archaické. V mnoha sochách se vracím k mýtům. Hledám v nich klíč i pochopení současnosti. Klíč k pochopení sebe sama a svého místa ve světě. Vracím se k pramenům evropské kultury. Vracím se do středomoří. K mýtům řeckým, k mýtům křesťanským. A z těch křesťanských víc k starozákonním. V poslední době i k nejrannějším mýtům slovanským, tam, kde se slovanské dějiny dotýkají dějin keltských. Se svými postavami se musím nějak ztotožnit, musím se do nich promítnout. Nedokážu se ztotožnit s velikostí božskou. Nikdy jsem se proto ani nepokusil o postavu Kristovu. A ani světců. Dokáži se promítnout do postav; které stojí na zemi, které chybují, které mají lidské slabosti. Jsem tedy na jedné straně v přítomnosti – to ani jinak nelze – na druhé straně v minulosti. Tudíž rozpor, napětí. A o to mi vlastně jde. O napětí mezi momentem současnosti a věčností, řekl bych spíše trvalostí. Mezi trváním a pomíjením. Mezi lidskou malostí a touhou po velikosti, mezi velkým námětem a tíhou všednosti. Mezi touhou po dokonalosti a nemožností jí dosáhnout.

Když si pročítám, co jsem zatím napsal, vypadá to, jako bych si svoji sochařskou cestu nějak cílevědomě zvolil a systematicky na ní pracoval, ale není tomu tak. Ono to spíš jaksi nějak vyšlo. Dělal jsem a dělám, co mě baví. Dělal jsem a dělám spoustu omylů a chyb. A až teď na závěr se to nějak spojuje a navazuje. To, jak se život obhlíží ze vzdálenějšího obzoru. Je mi osmdesát let. Často se ohlížím a vidím, že jsem měl vlastně šťastný život. 
Dělám, co mě baví, živím se docela slušně. I těch dvacet let v komunistickém stínu jsem prožil vlastně dobře. Mohl jsem restaurovat a osud mě zavál do Litomyšle. Měl jsem šťastné manželství s Evou Kmentovou. A po jejím odchodu jsem našel v Litomyšli druhou ženu Marii. Docela jinou, ale stejně dobrou. Mám dobré děti, teď už i vnuky a pravnuka.

Udělal jsem mnoho chyb a mnoho lidí zarmoutil. Rád bych leccos vzal zpět, ale do zrcadla se mohu dívat bez velkých rozpaků.

A když se podívám na to krátké budoucno před sebou, rád bych zahlédl ještě pár slušných soch.

Olbram Zoubek, Ještě anděl, bronzový reliéf, 50 x 50 cm, 2005 

Olbram Zoubek, Eva Koré, bronz, 215 cm, 1982 

Olbram Zoubek vypráví o svých sochách během chrudimské vernisáže

Olbram Zoubek – Portrét – 2004 (foto Pavel Šmíd)