Pablo Picasso
Galerie ART
Světlana a Luboš Jelínkovi
Resslovo náměstí 135
537 01 Chrudim
tel: 469 622 436
e-mail: galerie@chrudim.cz
www.galerieart.cz
PABLO PICASSO
Lidská komedie
V Čechách doposud nejobsáhlejší výstava představuje průřez grafickou tvorbou
génia světového výtvarného umění.
Během svého 75 let plodného života vytvořil tisíce maleb, grafických listů, plastik a keramik. Zervosův catalogue raisonné (seznam děl) dosud čítá 34 svazků a stále není kompletní. Všechny grafiky vzhledem k nesmírně Picassově pracovitosti, kombinované s patřičným bohémstvím, snad ani kompletně katalogizovány být nemohou.
Současná výstava má snahu zahrnout nejvýraznější Picassovy grafické počiny, převážně z posledního období tvorby.
Od 14. října do 27. listopadu 2003
Otevírací doba:
Pondělí – Pátek 10 - 12.30 14 - 17
Sobota 9 - 11.30
Prodejní výstavu si můžete prohlédnout na www.galerieart.cz
a v galerii na Resslově náměstí v Chrudimi
Portrét Pabla Picassa v tiskové kvalitě 
Litografie: "Harlekýn" (v tiskové kvalitě)
Litografie "Le Peintre et son modéle (19.4.1963) (v tiskové kvalitě)
Text – Pablo Picasso – Lidská komedie
dr. Vilém Stránský
"Očekáváte, že vám řeknu, co je to umění?
Kdybych to věděl, nechal bych si to pro sebe".
Picasso
ZÁPASY BÝČÍHO PÁNABOHA
Pablo Picasso byl bez jakékoli nadsázky největší umělec XX. století a dost možná, že i dosavadních dějin umění. To, co byl Einstein ve fyzice, Nobel v třaskavinách nebo Miles Davis v jazzu. Změnil pohled na umění jako žádný jiný umělec před ním, ani po něm. Postavil na hlavu do té doby užívaná pravidla výtvarné tvorby, ukazoval řadě umělců nové cesty a podněcoval je k dalšímu rozvoji uměleckého výrazu. Žádný jiný člověk není spjat s pojmem moderní umění jako Pablo Picasso. Pro mnohé je to největší kumštýř minulého století, pro ostatní talentovaný šarlatán. Pro oba tábory je neoddiskutovatelný fakt, že nikdo jiný neovlivnil umění tak, jako právě on. Známý jako zakladatel kubismu (málo se ví, že první kubistický obraz vystavil Braque dříve) pokračoval Picasso v experimentování a v provokování kolegů i divácké obce až do své smrti. Každá změna ztělesnila jeho radikální ideje; jako by Picasso žil řadu uměleckých životů.
Narozen 25. října 1881 ve španělské Malaze. Dal přednost neobvyklému jménu Picasso po matce (1855-1939), než běžnějšímu Ruiz po otci (1840-1913). Ve čtrnácti během jednoho dne dokončil celoměsíční zkoušky na Akademii výtvarných umění v Barceloně a přeskočil dva ročníky, odtud jel studovat na Akademii San Fernando v Madridu. Poté se vrací do Barcelony a je častým návštěvníkem známého uměleckého kabaretu Els Quatre Gats (U čtyř koček). Na Barcelonu nikdy nezapomněl: v roce 1970 věnoval 800 převážně ranných prací svému muzeu v Berenguer de Aguilar Palace.
Léta 1901-04, která v melancholické tonalitě zobrazují izolované figury, výraznou bezmoc a smutek, nazýváme modré období. Picasso často pendluje mezi Barcelonou a Paříží; až v roce 1904 dává hlavnímu městu umění definitivně přednost. Studoval mistrovská díla v Louvru a společně s kumpány byl častým návštěvníkem kabaretů jako Lapin Agile. V letech 1905-06 nastává u Picassa radikální změna barev a nálad. Začíná být fascinován akrobaty, klauny a potulnými cirkusovými rodinami. Pohrává si se subtilní růžovou a šedou. Vzniká růžové období kde oproti modrému období dominují figury, které se umějí prosadit. V roce 1907 maluje Avignonské slečny (Les Demoiselles d´Avignon), jedno z nejobjevnějších pláten moderního umění. Název mu dává až mnohem později André Salmon podle bordelu v Avignonské ulici (Carrer d´Avignon) v Barceloně, který Picasso velmi často navštěvoval a vůbec ne kvůli malování… Už se moc neví, že původně byl na plátně centrální figurou námořník obklopený prostitutkami.
Picasso měl štěstí na obchodníky; hned první výstavu v roce 1901 mu v Paříži připravil Ambroise Vollard, který okamžitě rozpoznal umělcův mimořádný talent; prodal mu 15 obrazů ještě před zahájením. Vollard předtím publikoval grafické soubory např. Pierra Bonnarda, Edouarda Vuillarda a dalších, vydával edice bronzových skulptur etc. Měl velký význam v nové formě tzv. livre d'artiste (autorské umělecké knize), kde byly upřednostňovány ilustrace a text výrazněji typograficky zpracován.
Nejznámější český sběratel moderního umění Vincenc Kramář (1877-1960) dokázal jako jeden z prvních našinců rozpoznat geniální nadání Pabla Picassa a dalších kubistů. Picassův Autoportrét z roku 1909, který Kramář koupil za (pouhých) několik tisíc franků od obchodníka s uměním Daniela-Henryho Kahnweilera, patří k vskutku mistrovským dílům. Stalo se ozdobou Národní galerie v Praze, jakýmsi jejím erbovním obrazem. Po 1945 spojil Kramář svoji kariéru s KSČ a pojistil si tak funkci ředitele Národní galerie. NG odkázal většinu své sbírky, včetně řady Picassů. Několik Picassových pláten přerozdělil i svým dědicům; ti pak po roce 1989 nárokovali navrácení sbírek, že byly Kramářem státu věnovány pod nátlakem. Soud odmítl.
Picasso se setkává s Georgem Braquem a Juanem Grisem, spolutvůrci kubistického hnutí, uměleckého směru, který z trosek rozbité formy vytvářel nový řád. Kubismus vnímal figury, krajinu i předměty v geometrické formě, krychlích, které byly uspořádány tak, aby zobrazované předměty ukazovaly ze všech stran. Nedrží se pouze kubismu, maluje i surrealisticky a klasicky a la Ingrés. V letech 1929-31 na popud svého přítele Julia Gonzáleze vytváří své první plastiky. Začátkem třicátých let ilustruje v grafických technikách řadu bibliofilií. V 1937 po šokující zprávě o barbarském nacistickém bombardování baskického hlavního města maluje svůj největší obraz Guernica; pouze v černé, bílé a šedé barvě. Obraz byl vystaven v 1937 ve španělském pavilonu Světové výstavy v Paříži. Symbolickou formu umírajícího koně a plačící ženy Picasso používal předtím i v pozdějších letech. Během druhé světové války zůstává v Paříži a věnuje se naplno keramice. Picasso překvapil i ty nejbližší: v roce zimě 1941 za čtyři dny napsal surrealistickou hru Touha chycená za ocas.
Ve čtyřicátých letech věnoval čas variacím na díla světových mistrů. Nově interpretoval Lucase Cranacha (David a Bethsabé, Venuše s Kupidem), Nicolase Poussina (Únos Sabinek, Bakchanálie), Eugena Delacroixe (Alžírské ženy), Gustava Courbeta (Dívky na břehu Seiny), El Greka (Portrét malíře), Edouarda Maneta (Snídaně v trávě, Lola z Valence), Diega Velázqueze (Las Meninas – Dvorní dámy), Rembrandta (Muž se zlatou přilbou) atd. Všechny variace na staré témata jsou známé nejen v olejích, ale hlavně v kresbách a grafických technikách.
V letech 1945-1949 zkouší nové metody v litografii, vytváří idylické figury faunů, nymf, kentaurů a satyrů, tancujících na arkadických scénách, častěji se objevuje slunce a květiny. Více než 400 litografií vytiskl pro Picassa ve své pařížské dílně Fernand Mourlot; Picasso často pracoval na několika litografických opusech najednou. Poměrně brzo začal kámen opouštět a kreslil na speciální přetiskový papír nebo na zinkovou plotnu, se kterými nebyl problém při transportu. Picasso byl zvyklý nejen opakovat své motivy, ale i zkoušet mnoho stavů, kdy pracoval na určité kompozici a korigoval postup a vývoj kresby.
Když žil na jihu Francie ve Vallauris, začal vytvářet linoryty. První velké lino vytvořil Picasso v 1958 podle Lucase Cranacha tradičním dřevorytovým způsobem chiaroscuro, kdy každé barvě patřila jedna deska a výsledek je soutiskem všech. Picasso okamžitě poznal, že linoryt lze dělat i jinak: jeho novátorství spočívalo v tom, že vše ryl do jedné desky, kterou po každé barvě lineárně i plošně přeryl pro tisk další barvy. Nic se proto nemohlo opakovat, novotisky nebyly možné, protože by chyběl předchozí stav tisku. Po počátečních plakátech na výstavy ve Vallauris začal Picasso ještě více experimentovat s touto technikou – vše u skvělého tiskaře Hidalga Arnéry. Picassovo pobláznění linorytem trvalo od 1954 celých pět let a během té doby vytvořil okolo stovky děl. Arnéra pak s Picassovým svolením na základě velkých linorytů vytvořil identické menší verze pro sběratelské a vydavatelské potřeby – do různých grafických edic a monografií. Koncem roku 1963 a začátkem roku následujícího se datují poslední experimenty Picassa s linoryty. Z předloh, resp. z toho, co z vyrytých linoleí z padesátých let zbylo, vytiskl Arnéra zcela jiné linoryty. Picasso ve sprše vymýval zašlou barvu a vtíral tiskařskou tuš. Netiskové plochy absorbovaly tiskovou barvu, zatímco bílou naopak odpuzovaly. Grafika ze stejné matrice pak vypadala zcela jinak: z ranních scén se stal noční horor. Technice začal Picasso říkat vymývaný linoryt.
Filmová hvězda
Významný francouzský režisér Alan Resnais natočil s Picassem třináctiminutový dokument Guernica (1950), ke kterému scénář napsal Paul Eluard. Jiný dokument s elementárním názvem Picasso (1954) připravil Luciano Emmer.
V létě 1955 natočil režisér Henri-Georges Clouzot úchvatný dokument Le mystere Picasso (Picassovo tajemství). Jeden z nejjednodušších dokumentárních filmů, jaký si lze představit. Picasso hraje sám sebe, před ním je jen malířský stojan, držící sklo, a na něm připevněné velké formáty transparentního papíru. Při čelním pohledu kamery umělec není vidět, divák sleduje a slyší pouze skřípající tahy tušemi, kdy barva prosakuje na druhou snímatelnou stranu. Pokud se nezapojí druhá (boční) kamera, divák Picassa nevidí, ale je součástí unikátního zrodu a proces tvorby díla, čáru po čáře plochu po ploše. Pod jeho štětcem ožívají toreadoři a jejich oběti, kohouti, pláže, odpočívající ženské akty. Jen do trenýrek oblečený Picasso si s kresbou dělá naprosto, co chce. Nejsilnější momenty jsou ve chvílích, kdy se Picasso rozhodne hotovou kresbu kompletně překrýt a přepracovat; bez smazání původní kompozice, ale přidáním dalších ploch a linek, dokud není spokojený. Nikdy nebyl proces tvorby zaznamenán tak bezprostředně, v reálném čase. Nikdy předtím si divák nemohl tak do hloubky uvědomit neuvěřitelnou suverenitu a jistotu Picassovy kresby. Tajemství geniálního Picassa bylo skrytou součástí tohoto úžasného one-man-show baletu.
Režisér Henri-Georges Clouzot a Pablo Picasso byli sousedé a přátelé. Jejich dokument umožnil divákům nahlédnout do dílny největšího z největších a zúčastnit se průběhu tvorby dvaceti originálních prací. Původně mělo jít jen o kratičký záznam, ale Picasso se rozjel a Clouzot s kameramanem Claudem Renoirem nechali kameru běžet. Picasso kreslil téměř bez pauzy 14 hodin; bylo mu tehdy čtyřiasedmdesát. Výsledný film trvá 75 minut. Obdržel Zvláštní cenu poroty na Filmovém festivalu v Cannes 1956 a v roce 1984 byl zařazen mezi poklady národního dědictví Francie.
Kouzelník grafiky
Picasso nebyl pouze pilným grafikem, ale i experimentátorem v nejrůznějších technikách. Zanechal po sobě litografie, lepty, suché jehly, linoryty i dřevoryty. Vždy nalezl na dané technice něco nové. Měl štěstí na výtečné tiskaře, kteří mu pomohli proniknout hlouběji do tajů grafických technik: Roger Lacouriere a bratři Aldo a Piero Crommelynckovi v leptech, Fernando Mourlot, Raymond Tutin a Henri Deschamps v litografii, Hidalgo Arnéra v linorytech. Často spolupracoval na nových grafických technikách, viz. mnichovský Günter Dietz při tisku portfólia Le Gout du Bonheur.
První Picassova grafika nese datum 1905; šlo o cyklus 15 suchých jehel a leptů Les Saltimbanques (Kejklíři), vydaných sběratelem a obchodníkem Vollardem v roce 1913 (jeden ze souborů vlastní Národní galerie v Praze). Více grafik vytvořil Picasso až v třicátých letech. Ačkoli se v počátcích věnoval grafickým tiskům jen sporadicky, v třicátých letech začal ilustrovat v grafických technikách klasické texty: Ovidia a Balzaka. Portfólio Suite Vollard mělo 100 opusů. Picasso mezi lety 1930-1936 vytvořil desítky leptů a akvatint, Vollard z nich v roce 1937 vyměnil za obrazy ze své sbírky 97, do stovky doplnil třemi svými portréty od Picassa. Ohromný konvolut Suite Vollard vytiskl v nákladu 300 kusů Roger Lacouriere v 1939, těsně před Vollardovou tragickou smrtí při autonehodě. Téměř celý náklad zůstal pohromadě, až po druhé světové válce ho zakoupil obchodník Henri Petiet. Součástí Suite Vollard je 46 leptů z ateliéru, tj. téměř polovina, dále portréty sedmnáctileté Marie-Thérese Walterové, variace na Minotaura etc. Lacouriere měl velkou zásluhu na tom, že Picassa naučil náročnou techniku cukrové akvatinty.
Ale nejvíce se grafické tvorbě začal věnovat až po druhé světové válce. Stejně šťastné bylo setkání s Fernandem Mourlotem, u kterého tiskla celá plejáda nejlepších z nejlepších: Braque, Buffet, Dubuffet, Chagall, Cocteau, Le Corbusier, Delvaux, Derain, Dufy, Giacometti, Léger, Masson, Matisse, Miro, Vasarely, Villon Wunderlich a řada dalších. Picasso jeho ateliér v pařížské Rue de Chabrol navštívil v listopadu 1945 a zůstal tam celé čtyři měsíce. Přicházel každý den v devět a končil okolo osmé večer. Jeho nezměrná tvořivost, vynalézavost a zápal mu umožnily zmocnit se této techniky stejně dokonale, jako předtím ovládl suchou jehlu, lept, akvatintu, dřevoryt a později linoryt. Protože Picasso litografii rychle zvládl a nechtěl ztrácet čas v dílně, nechával si do svého ateliéru vždy okolo dvanácté vozit nátisky z předchozího dne a předával k tisku nové kresby na přetiskovém papíru či na zinkové desce. Mezi roky 1945-1949 Picasso vytvořil okolo 200 litografií; Mourlot pro něj vyhradil dva ze svých nejlepších specialistů-litografů, zpočátku Raymonda Tutina, posléze Henri Deschampse, se kterým pak spolupracoval do konce života.
V roce 1965 podstoupil operaci prostaty. V období rekonvalescence se Picasso soustředil na kresby a stále intenzivněji se věnoval grafice. Po smrti svého dlouholetého přítele a sekretáře Jaima Sabartése začal tvořit cyklus Suite 347, který věnoval jeho památce. V neskutečně plodném období mezi březnem a začátkem října 1968 Picasso vytvořil 347 leptů a akvatint, některý den zhotovil dokonce tři destičky! Bratři Aldo a Piero Crommelynckovi, kteří měli v Mougins ateliér hned vedle Picassa, vytiskli náklady a významná Galerie Louise Leiris uspořádala ještě téhož roku úspěšnou výstavu. Galerie Louise Leiris se po celou poválečnou éru stala distributorem grafických tisků; Louise Leiris byla totiž Kahnweilerova švagrová.
V 1970 začal Picasso cyklus 156 erotických grafik, poslední byla dokončena při jeho devadesátce, necelé dva roky před smrtí.
Privilegovaný komunista
Po osvobození Paříže v říjnu 1944 se stal členem Komunistické strany Francie; o rok později nakreslil několik značně nepovedených portrétů obtloustlého šéfa své partaje Maurice Thoreze. V 1948 se zúčastnil Světového mírového kongresu ve Wroclavi. Pro Světový mírový kongres v Paříži v dubnu 1949 si Louis Aragon v Picassově ateliéru vybral již hotovou holubici; ta se pak stala symbolem a slavnou holubicí míru, kterou Picasso kreslil ještě mnohokrát. U příležitosti smrti J.V.Stalina nakreslil 8. března 1953 jeho Portrét, ale francouzským ani sovětským soudruhům brutálně vyhlížející tváří moc radosti neudělal. Podobný skandál způsobila jeho alegorie Masakr v Koreji z 1951. Socialistický realismus nešel dohromady s pozdním kubismem. Picasso portrétoval nejen špiónské manžele Ethel a Julie Rosenbergovi a vědce Frédérica-Joliota Curie, ale i mnohé tváře levicového hnutí zmizelé v propadlišti dějin, jako byli Paul Langevin, Belojannis, Antonio Machado, Henri Martin, Max Bare, Džamila Boupachová, Marcel Cachin. Že i ve vysokém věku měl čas na aktuální události dosvědčuje deset kreseb Jurije Gagarina s holubicí míru. Popisek v komunistickém listu L´Humanité ze dne 18.4.1961 zní: "Náš soudruh Picasso nám poslal kresbu, k níž byl inspirován prvním letem sovětského člověka do vesmíru".
O jeho členství v Komunistické straně Francie se ví; byl jejím oficiálním malířem, který vytvořil pro partajní sjezdy desítky plakátů. L´Humanité v detailní publikaci z roku 1973 shromáždila celkem 145 maleb, kreseb a grafik, které Picasso pro demokratická (zde rozuměj komunistická) hnutí vytvořil. Picassovo postavení v KSF bylo tak mimořádné, že se nebál dopisem protestovat proti sovětské agresi v Maďarsku v 1956. V roce 1962 podruhé obdržel Leninovu cenu míru (poprvé 1950).
Privátní svět vers. umělec a jeho modelky
Picasso měnil své přítelkyně se stejnou lehkostí jako maloval. Vztah k ženám ovlivňovalo jeho nálady i tvorbu. Picasso nadšeně portrétoval všechny své přítelkyně (nejčastěji Françoise Gilotovou), manželky (především Jacquelinu Roqueovou) i společné děti.
Např. konec modrého a začátek růžového období patrně způsobilo setkání s Fernande Olivierovou (1881-1966), se kterou žil sedm let během počáteční pařížské fáze. Krátkou dobu žil s Evou Gouelovou (1885-1915). Při práci v Římě se setkal s ruskou baletkou a svou pozdější první manželkou Olgou Chochlovovou (1891-1955), se kterou měl prvního syna Paola (1921-1975) a ten pak dvě děti, Marinu a Bernarda. V roce 1927 na ulici oslovuje sedmnáctiletou Marie-Thérese Walterovou (1909-1977), jejich dcera María de la Concepción – Maya (1935) jakoby Picassovi vypadla z oka. V roce 1936 se seznamuje s jugoslávskou fotografkou Dorou Maarovou (1907- ?). V roce 1943 poznává začínající malířku Françoise Gilotovou (1921- ?), která mu porodila Clauda (1947) a o dva roky později i čtvrté dítě v celkovém pořadí dceru Palomu (1949). Druhou a poslední manželkou (po boku Picassa zůstala ze všech žen nejdéle – a až do smrti) byla Jacquelina Roqueová (1927-1986), se kterou se seznámil v roce 1953 a po osmi letech se vzali. O smrti přemýšlel jako o své poslední ženě: "Celou dobu myslím na Smrt. Je to jediná žena, která mne nikdy neopustí".
Trpký odkaz rozhádaných miliónů
I přes zdravotní problémy Picasso v posledních letech nepřestal malovat. Dne 8. dubna 1973 v 11.40, po noci strávené malováním obrazu Muž s mečem, dvaadevadesátiletý Picasso v Mougins zemřel. Na jeho pohřeb, který se konal bez veřejnosti o dva dny později na zahradě zámku Vauvenargues, neměli přístup ani nemanželské děti a vnuci. Pablito, syn Paulův, toto příkoří psychicky nevydržel a ze žalu a zoufalství vypil sklenici louhu; ve velkých bolestech zemřel. Nebyla to jediná sebevražda v Picassově okolí; 15. října 1986 spáchala sebevraždu i vdova Jacqueline.
Dalo by se bez nadsázky říci, že největším sběratelem Picassa na světě byl sám Picasso; zanechal po sobě 1.855 (slovy: tisíc osm set padesát pět) obrazů; byly uloženy v bankovních sejfech, visely v domech a ateliérech, v nichž pobýval a pracoval. Picasso prý nikdy nic nevyhodil, ani to, co sám vytvořil, ani to, co dostal nebo koupil. V jeho ateliérech vždy vládl neuvěřitelný chaos. Přestože ateliéry i residence měnil poměrně často, nikdy se v pravém smyslu slova nestěhoval: jen opouštěl domy a byty, zamkl dveře a nechal vše tak, jak bylo. Lze pochopit úžas notáře Pierra Zecriho, pověřeného správou dědictví, když ve vile Californie v Cannes, kterou Picasso opustil před šestnácti lety, našel vedle kartáčku na zuby v novinovém papíru zabalený obraz od Braqua. Sedmičlennému týmu odborníků trvalo šest let, než Picassova díla roztřídili a provedli důkladnou inventuru. Celková dědická hodnota jeho majetku byla odhadnuta na 1,251.673.200 (slovy: jednu miliardu dvě stě padesát jeden milión šest set sedmdesát tři tisíc dvě stě franků) – před třiceti lety!
Picasso, který nepodléhal sentimentu, po sobě nenechal závěť, v ní by někoho zvýhodnil. Otázka dědictví nebyla jednoduchá; nakonec se o malířův majetek podělili francouzský stát, Jacquelina, děti a vnuci. To, že se Picasso oženil pouze dvakrát: s ruskou baletkou Olgou Chochlovovou (1918) a s Jacquelinou Roqueovou (1961), byl velký problém při dědickém řízení. Levobočci Maya, Claude a Paloma si v roce 1974 soudním procesem vymohli právo na dědické podíly; přitom Picasso se zřekl Clauda s Palomou v roce 1964, po vydání pamětí Francoise Gilotové: Můj život s Picassem. Po Paolově smrti v roce 1975 zůstalo šest dědiců: vdova Jacqueline, Paolovy dvě děti Marina a Bernard a tři jmenovaní nemanželští Picassovi potomci. Na všechny se bohatě dostalo: Jacquelině připadlo 240 000 000 (dvě stě čtyřicet miliónů) franků, Marině a Bernardovi po třech stech miliónech, Maya, Claude a Paloma dostali každý sto miliónů franků.
Při dělení majetku se zrodila myšlenka na zřízení Picassova muzea. Zákon, platící ve Francii od roku 1968, umožnil dědicům zaplatit dědickou daň uměleckými díly; ta pohlcuje 16-20% dědického podílu, podle stupně příbuznosti. Bylo to rozumné řešení pro všechny zúčastněné strany – pro dědice, stát i uměnímilovnou veřejnost. Naprázdno ale vyšel umělecký trh; kdyby museli dědicové zaplatil daň penězi, byli by bývali nuceni mnohé zděděné umělecké skvosty okamžitě prodat. Kdyby bylo na trh vrženo takové množství Picassů, ceny by šly rázem dolů. Stát měl přednostní právo výběru a pro muzeum bylo vyčleněno celkem 228 olejů, 149 plastik, 85 keramik, 1496 kreseb a 1622 grafických listů. Francie tak získala nejrozsáhlejší sbírku nejznámějšího španělského malíře.
Muzeum mělo dostat prostor ve starobylém Paláci Salé a pařížské čtvrti Marais. Restaurátorské práce na paláci trvaly dlouho, počáteční nadšení bylo vyměněno za období nedodržených slibů. Vdova Jacqueline pohrozila v 1983 prezidentu Mitterrandovi, že nepředá státu některá Picassova díla, zůstane-li muzeum jen na papíře. I další mecenáši se dali slyšet, že změní své donátorské úmysly. Teprve poté se restaurátorské práce na paláci rozběhly svižným tempem a v září 1985 bylo muzeum s dvouletým zpožděním otevřeno. Rekonstrukce stála osmdesát miliónů franků. List Le Monde vtipně napsal: "Víme, že Picasso je v tomto šlechtickém sídle z doby Ludvíka XIV. na svém místě. Je tam doma". Palác totiž postavil Aubert de Fonteney, královský výběrčí solné daně, a nyní je dům chrámem nebývalé sbírky pořízené z daní.
Dalších 162 děl získalo Musée Picasso v roce 1990 z pozůstalosti Jacqueliny.
Sbírat resp. investovat
Na olej si žádný z našich miliardářských oligarchů patrně nesáhne; ne snad, že by na koupi nebylo možné dát dohromady patřičné milióny dolarů, ale objeví-li se jednou za čas na světových aukcích obraz, je to vždy zážitek, o kterém se dlouho předem ví a dlouho poté mluví. Mnohem snazší se sbírat Picassovu grafiku, která je zatím sem tam sehnatelná. Zatím. I když Picasso vytvořil tisíce grafik, postupně se z trhu vytrácejí a zůstávají v majetku dokonce i těch, kteří mu kdysi nemohli přijít na jméno – dnes i jako investice. Poptávka mnohonásobně převyšuje nabídku a násobek se každým rokem zvyšuje!
Během pětasedmdesáti tvůrčích let (sic!) vytvořil 45 000 artefaktů, nejen maleb, ale i plastik, keramik a objektů z nejrůznějších materiálů; jenom kreseb a grafických listů bylo okolo 27 000! Dost na to, aby udržel zájem o svoji tvorbu v neustálém pohybu – a přesto je ho na trhu s uměním trvalý nedostatek. Nejsou to jen obrazy, které vystupují na hvězdná nebe; např. v roce 1982 bylo 98 grafických listů z Suite Vollard prodáno v newyorské Sotheby´s Parke Bernet za bezmála US$ 1.4 miliónů! A konkurenční aukční síň Christie's prodala v roce 1999 Picassův lept s akvatintou La Femme au Tambourin za US$ 376.500 (+ 20% marže aukčního domu)! Grafický list byl podepsán a číslován 30/30.
Naopak nulovou uměleckou hodnotu mají stovky posthumních tisků z edice Picasso Estate Collection. Jde o na kámen či na kovovou desku fotomechanicky převedené, v lepším případě překreslené a litograficky tištěné Picassovy oleje, akvarely a pastely. Náklad je většinou 500 kusů, listy na kvalitním papíru Arches jsou číslovány a podepsány mistrovou vnučkou Marinou Picassovou. Na listu neschází litografova suchá pečeť (Marcel Salinas) a doložka na druhé straně "Approved by the heirs of Pablo Picasso", potvrzující dědický nárok (k dědicům patří i Paloma, Claude, Maya a Bernard). S původní Picassovou tvorbou to má společné asi tolik, jako do forem litá autíčka matchbox se skutečnými koráby silnic. Ze sběratelského hlediska nejde o nic jiné, než v původní grafické technice provedené reprodukce známých motivů. Prodávají se na internetu i v galeriích, a s úspěchem především v USA – zdravý rozum zůstává stát.
Samozřejmě, že lze sehnat Picassovu grafiku za mnohem příznivějších okolností, záleží na rodokmenu, formátu tisku, nákladu, signatuře, stáří i atraktivitě zobrazovaného předmětu. Za několik stovek dolarů lze stále ještě koupit Picassovu grafiku z velkých vydání; většinou jde o litografie z jeho nesčetných edic, monografií a skicářů. Byly tištěny s Picassovým svolením, často i pod jeho bedlivým dohledem. Některé jsou signovány v desce nebo v kameni, jiné jsou bez podpisu. Nejde o grafiky podle Picassa, jako v případech edice Mariny Picassové, ale přímo od Picassa. S trochou štěstí a u dobrého galeristy lze objevit i tyto grafické listy Picassem podepsané. Traduje se, že Mistr podepisoval vše, co mu přišlo pod ruku, dobové dokumenty ho často zachycují obklopeného fanoušky a podepisujícího kdeco. A nešlo jen o vernisáže. Rozčílil se jedině, když mu někdo podstrčil k podpisu falsum jeho díla (o čemž by jeden význačný český kunsthistorik mohl vyprávět!).
Až do roku 1898 se Picasso podepisoval otcovým jménem (Ruiz) společně se jménem matky (Picasso). Poté začal příležitostně používat pouze matčino jméno, až od let 1900/1901 přestal otcovo natrvalo používat. Mezi lety 1907-1914 najdeme jeho signaturu pouze na druhé straně pláten. Důvodem bylo to, že v období počátku kubistického období dávali společně s Braquem přednost anonymitě a vzdávali se podpisů v obrazech. Teprve v pozdějších letech Picasso ex-post podepisoval své staré obrazy, většinou až na žádost dealerů, obchodníků s obrazy a jejich majitelů. Byl to jeho celoživotní zvyk, obrazy a grafiky nesignoval dříve, než měl opustit jeho ateliér; výsledkem bylo, že mnoho Picassových děl je podepsáno o řadu let později po dokončení nebo vůbec. Velmi často a pravidelně až po roce 1925 datoval obrazy, kresby a grafiky dnem, měsícem, rokem, kresby a grafiky opatřoval i římskými číslicemi, aby bylo možné vysledovat kolik a v jakém pořadí denně vytvořil. Někdy u obrazů a především u vícebarevných kreseb a litografií vždy příslušnou barvou poznačil přesné datum.
Poznámky k vystaveným opusům
Během svého 75 let plodného života vytvořil tisíce maleb, grafických listů, plastik a keramik. Zervosův catalogue raisonné (seznam děl) dosud čítá 34 svazků a stále není kompletní. Všechny grafiky vzhledem k nesmírně Picassově pracovitosti, kombinované s patřičným bohémstvím, snad ani kompletně katalogizovány být nemohou. Současná výstava má snahu zahrnout nejvýraznější Picassovy grafické počiny, převážně z posledního období tvorby. Grafiky Picasso sám netiskl, realizaci nechával na svých uměleckých tiskařích, jako byli: Eugene Delâtre, Louis Fort, Roger Lacouriere, Aldo a Piero Crommelynckovi, Fernand Mourlot a Henri Deschamps nebo Hidalgo Arnéra a další.
Původní kvaš L´Arlequin (Harlekýn) z roku 1908, který vlastní Národní galerie v Praze a často je reprodukován na plakátech či v katalozích, velkoryse litografoval Henri Deschamps pod dohledem Picassa. Šlo patrně o reciproční zápůjčku naší Národní galerie do pařížské Mourlotovy dílny, protože Deschamps za života Pabla Picassa převedl do litografické techniky nejméně dvanáct děl (kresby, kvaše, koláže) z původní sbírky Dr.Kramáře, z nichž mnohé jsou dodnes v expozici Národní galerie v Praze. L´Arlequin (Harlekýn) patří bezesporu k prestižním dílům sbírky.
Z vrcholného Picassova období, s klasickou čistotou a harmonií, je podáno 30 výjevů z Les Metamorphoses d'Ovide (Ovidiovy Proměny). Litografie Deucalion et Pyrrha (Deukalion a Pyrha) a Chute de Phaéthon avec le Char du Soleil (Pád Phaëthona a sluneční vůz), tištěné podle leptů, vydalo bibliofilské nakladatelství Edito-Service Genf.
Druhá nejstarší je barevná litografie Les Deux fréres (Dva bratři), tištěná z kvaše v 1930 v pařížském L´Atelier Desjoberts. O jak ceněnou předlohu jde dokazuje, že se tato práce skví v reprodukci na obálce prvního průvodce k slavnostnímu otevření v 1985 Musée Picasso.
Mere et enfant mort (Matka a mrtvé dítě), Etude pour Guernica No.18, je reprodukována celostránkově v monografii (Carsten-Peter Warncke: Picasso, Taschen 2000, str. 144), stejně jako další kresby z května a června 1937. Vystavené kresby z Guerniky jsou z monumentálního konvolutu, vydaného Museo del Prado pod patronací UNESCO, připraveného formátově 1:1, včetně identicky barevného a strukturovaného papíru. Vystavovaný exemplář má nízké číslo 90.
Překrásná v jednoduchosti je litografie La Petite colombe (Holubička) z března roku 1949; jde o jednu z prvních variací, které si posléze komunistická ideologie přisvojila, ale také proslavila. Pravdou však je, že Picasso holubice zbožňoval a kreslil je od pěti let s přestávkami až do konce svého života. Tiskl Mourlot.
K sbírce krátkých básní Paula Eluarda: Le Visage de la Paix (Tvář míru) vytvořil Picasso dvaatřicet půvabných kreseb, litograficky vytištěných Mourlotem, za jediný den 5.12.1950! Tato bibliofilie, poslední společná práce s Eluardem, byla realizována k 30. výročí Komunistické strany Francie a předávána vybraným zahraničním soudruhům. Není bez zajímavosti, že vystavované litografie, mající na certifikátu římské pořadové číslo XIV. a signaturu Paula Eluarda, patřily proslulému "sběrateli" ministru vnitra a místopředsedovi vlády Rudolfu Barákovi…
Vzácně jediný lept výstavní kolekce Pour Robie (Pro Robyho) je z roku 1950, s razítkem Collector´s Guild a certifikátem Societe de Verification de la Gravure International (New York a Paříž). Věnování patrně patří umučenému surrealistickému básníku Robertu Desnosovi.
Černobílý soubor Hélene chez Archimede (Helena u Archiméda) obsahuje celkem 20 celostránkových dřevorytů a dva v textu, které pod Picassovým dohledem pro Nouveau Cercle Parisien du Livre do dřeva vyryl Georges Aubert. Picasso vytvořil přípravné kresby na Vollardovo přání jako doprovod k stejnojmenné hře André Suarese už v roce 1926, ale k náročné realizaci (i z finančních důvodů) došlo až o devětadvacet let později. Vystavovaný dřevořez má nízké římské číslo XXXVI.
Fernand Mourlot, tento "rolls-royce" mezi tiskaři byl i věhlasným nakladatelem a organizátorem. V různých catalogue raisonné buď alespoň tiskl litografické přílohy, nebo dokonce kompletní soupisy děl umělců i sám připravoval; díky němu jsou v litografické tvorbě popsáni např. Pierre-August Renoir, Edouard Vuillard, Henri de Toulouse-Lautrec, Georges Braque, Bernard Buffet, Joan Miró, Marc Chagall, Maurice Vlaminck. Stinnou stránkou jeho ediční činnosti je, že ne všechny soupisy jsou kompletní a nelze na ně stoprocentně spoléhat. Smutně kuriózním příkladem v Mourlotově čtyřdílném soupisu Picassovy litografické tvorby je absence řady děl, která sám Mourlot tiskl! Přitom jde o významná díla, na která Mourlot dokonce vzpomíná ve svých memoárech Souvenirs et portraits d'artistes (1972)… Za všechny vypovídá cyklus Human Comedy (Lidská komedie). Picasso ve věku dvaasedmdesáti let (měl před sebou ještě celých devatenáct život plodného života!) otevřel skicář a během devíti týdnů v období mezi 27. listopadem 1953 a 3. únorem 1954 vytvořil ve Vallauris sto osmdesát variant kreseb s obsáhlým tématem: vztah muže a ženy. Kresby jsou někdy velice cudné, jindy nesmírně erotické a nevypovídají nic o vysokém věku umělce. Často jednoduchou až dětskou čárovou kresbou Picasso poodhaluje vnitřní sexuální napětí, které vždy pulsuje mezi umělcem a modelkou. Lidská komedie je jakýsi intimní deník. Picasso se pustil do práce v čase vyprahlosti, po roztržce s Françoise Gilotovou, která odmítla "žít s historickou památkou". Toto Picassovo období je všeobecně považováno za jedno z nejzajímavějších a uveřejněné práce to dokazují. Kresby z cyklu Lidské komedie patří mezi nejvýraznější a nejsžíravější erotické opusy, které kdy Picasso vytvořil. Jako červená nit se skicářem táhne hlavní motiv: malíř a jeho modelka. To je ostatně téma, které Picasso rozvíjel prakticky po celý svůj život, v malbě i v grafice. Často s ironickým, košilatým humorem reviduje svůj život a lásky, zobrazuje muže s velkými břichy či jako opičky na hraní, naopak ženy jsou téměř vždy půvabné až majestátné. Během jednoho dne (5.1.1954) vytvořil Picasso dokonce sedmnáct kreseb se zcela novou rekvizitou: maskou. Maskovaný amorek obletující nahou ženu vypadá spíše jako trpaslík a sexuální loudil. Někteří muži s maskou se přitom nápadně Picassovi podobají. Konvolut pokračuje magickými cirkusovými scénami, objeví se i harlekýn a kolombína, Picassem proslavená holubice, lidská sousoší jako z jeho někdejších Metamorfóz. Pak se Picasso znovu vrací do ateliéru, kde je malíř sám se svojí modelkou, než ateliér navštíví čumilové. Na konci Lidské komedie jsou malíř s modelkou opět sami, ale tentokráte oba už pod maskami. S ironií a humorem se vypořádává s minulostí milence; skicářem prochází řada žen, mladičkých i přestárlých, krásných i ošklivých. Dvanáct ze sto osmdesáti kreseb vytiskl Mourlot v barevné litografii, větší zbytek kreseb oboustranně vytiskli bratři Draegerové heliogravurou.
Býčími zápasy se Picasso zabýval vlastně od dětství. San Lazzaro a jeho nakladatelství XXe Siecle přivedl na svět čtyřbarevnou litografii La Petite corrida (Malá korida) z 23.11.57, opět z dílny Mourlota.
Námětem tauromachie se zabývá i cyklus čtyř litografií A los Toros z 6.3.1961 – La Pique (Kopí), Le Picador II (Pikador II), Jeu de la cape (Hra s muletou) a Les Banderilles (Toreador). Když si Mourlot přijel do Vauvenargues pro hotové kresby a viděl, že jsou jen jednobarevné, požádal Picassa, zda by nešlo práce "trochu přibarvit". Zatímco Jacquelina prováděla Mourlota novým domem, Picasso použil zcela nestandardně každou ze čtyřiadvaceti voskových pastelek, které měl v sadě, a než mistr-tiskař skončil prohlídku, byl poťouchlý Picasso hotov. Těšil se, že Mourlotovo mistrovství pokoří. Šlo o jakýsi nevypsaný souboj dvou nedostižných gigantů. Mourlot nezklamal a nesmírně složitý úkol zvládnul; Picasso mu sklonil poklonu. Vznikla tak jediná v celém jeho díle litografie, pyšnící se celkem 25 barvami! Mourlot pak vzpomínal, jak byl rád, že Picasso neměl doma šestatřicetidílnou sadu voskovek…
Barevná litografie z 14.3.63 Madame Troix (Trojská dáma) patří svým námětem k typické ukázce Picassova pozdního kubismu. Úžasná je i autorova kompozice datace s podpisem. Grafika je vytištěna předním pařížským litografem Fernandem Chenotem pro společnost zabývající se krásnými tisky a uměleckými publikacemi: pařížské nakladatelství Éditions Cercle d´Art. Z dalších edic tohoto významného editora pocházejí i následující tři litografie: en-face portrét krásné ženy, poslední umělcovy manželky Jacqueline, s litografickým Picassovým věnováním a datací 17.5.58. Jedna z nejbarevnějších litografií v Picassově tvorbě vůbec z 19.4.63 Le Peintre et son modele (Malíř a jeho modelka) rozehrává životní Picassovo téma. Naopak jen mírně barevná je litografie z 26.10.62; patří k nesčetným Picassovým variacím L´Enlevement des Sabines (Únos Sabinek – podle Poussina i Davida). Identický olej z 24.10.1962 je častokrát publikován, např. v knize Evy Petrové: Picasso v Československu (str. 142).
Stejně tak i barevný linoryt z 13.3.1962 Le Déjeuner sur l´Herbe (Snídaně v trávě – podle Maneta) je variací na známé téma. Jde o jeden z řady linorytů, které na základě tisků velkých formátů a pod dohledem Picassa pro sběratelské účely realizoval v zredukované verzi Hidalgo Arnéra. Sem patří i další barevné linoryty z 1959: Faunes et chevre (Fauni a Satyr), Deux femmes pres de la fenetre (Dvě ženy blízko okna), Picador et torero (Pikador a Matador) a zcela netradiční a půvabná La Plante aux toritos (Rostlina s býky), dokončená až po deseti měsících 9.4.1960. Že měl k podobným linorytům od Picassa svolení dokazuje i dovětek ve vzpomínkové publikaci Hommage a Picasso ("Tiskl Arnéra ve Vallauris stejným postupem a stejnými barvami jako byla tištěna původní díla").
Portrétní litografie z roku 1947, šestibarevná La Femme au fauteuil (Dáma v křesle) a o dva roky mladší čtyřbarevná Femme a la Résille (Žena se síťkou na vlasy) mají řadu variant a formátů, použité byly v redukovaných formátech jako frontispice a obálky výstavních katalogů. Dokonalým zátiším je šestá verze litografie ze stejného období Fleurs dans un verre No.6 (Květiny ve sklenici č.6). Vše tiskl Mourlot.
Některé z kreseb vzniklých při natáčení Le mystere Picasso autor zničil, protože je chtěl ponechat pouze na celuloidu. Jiné kresby z dokumentu byly často reprodukovány, dvanáct z vybraných nechal naštěstí Picasso vytisknout litograficky. Nu couché (Ležící akt), Corrida (Korida) a další barevné litografie z této vzácně se objevující série jsou součástí výstavy.
Čtyřbarevnou litografii Le Visage (Tvář) připravil Picasso ke slavné výstavě z března-dubna 1957 v Galerii Louise Leiris; Picasso slavil pětasedmdesátiny a společně s Kahnweilerem padesát let od doby, kdy se u příležitosti Avignonských slečen seznámili. Tiskařem byl opět Mourlot.
Ovlivněn Ďagilevem a svojí první manželkou, věnoval Picasso významnou část tvorby i baletu; barevná litografie z března 1954 Danseuse (Tanečnice) byla vydána jako frontispice v obsáhlé publikaci o baletu Le Ballet. Tiskl Mourlot.
Picasso kdesi viděl knihu Marina Mariniho: Graphic Work and Paintings, vytištěnou Günterem Dietzem v Mnichově a okamžitě chtěl se stejným tiskařem pracovat na svém grafickém konvolutu. Nakonec kolekce "šťastných, dovádivých a erotických kreseb" s názvem Le Gout du Bonheur byla pod přísným Picassovým dohledem na podzim 1970 vytištěna. Obsahuje 71 celostránkových kreseb ze tří skicářů z 25.4.-20.5.64, 15.9.-6.10.64 a 8.-9.10.64. Na vydání participovala tři významná nakladatelství: newyorské Harry N. Abrams, pařížské Éditions Cercle d´Art a Carl Schünemann z Brém. Litografie The Bull (Býk), Cubist Figure (Kubistická postava), Cubist Head and Cat (Kubistická hlava s kočkou), The Man Smoking (Kuřák) a šokující erotika The Happy Fucking (Šťastné šukání) patří do tohoto konvolutu.
I velkoformátová barevná litografie L´Atelier de "La Californie" a Cannes vznikla Mourlotovým přepisem Picassova skicáře, v roce 1959 vydalo Éditions Cercle d´Art. Vedle patnácti pohledů do skutečného Picassova ateliéru jsou zde především litografické parafráze na staré mistry: Un homme (Goya), Duchesse Catherine (Cranach), La jeune fille lisant une lettre (Vermeer), Charles de Morette (Hans Holbein), L´Homme au casque d´or (Rembrandt).
Dvě litografie Le Peintre et son modele jsou si velice podobné; mají totiž vepsán stejný den vzniku 11.1.64. Větší byla vytištěna do soupisu litografií, menší použita jako příloha katalogů dvou putovních výstav "Prints from the Mourlot Press" v USA resp. "L´Atelier Mourlot" ve Velké Británii.
Tři litografie vznikly na podzim 1956; Portrait (Portrét) je jednou z mnoha známých litografických variací en-face masky. Bacchanale (Bakchanálie) pokračují ovíněnou dvojici tančící na zvuky dvojité flétny fauna. Picasso černošské umění jeden čas intenzívně sbíral, ale sám původní obyvatele Afriky mnohokrát nezobrazoval: La Danse (Tanec) je jednou z vzácných výjimek. Všechny tři litografie jsou z Mourlotovy tiskařské dílny.
Z dlouhé řady masek, které Picassa přitahovaly od negerského období, jsou maskové litografie z roku 1963 Le Masque I (Maska I.) a Le Masque II. (Maska II.) – formou budí zdání jakési vystřihovánky s dětským čáráním, ale právě v oné dokonalé zkratce jde o Picassa par excellence! Opět tiskl Mourlot.
Nedílnou součástí Picassovy tvorby jsou umělecké plakáty, vytvářené povětšinou v grafických technikách linorytu a litografie. Mourlot si v roce 1959 dal tu práci a vytiskl litograficky ve zredukovaném formátu všechny Picassem do té doby zrealizované plakáty; na výstavě si jich z let 1949-59 můžeme prohlédnout celkem 33. Mají nejen dokumentární, ale i uměleckou hodnotu; většinou jde o litografické skvosty, na kterých Mourlot dokázal svoji minuciózní řemeslnou dokonalost. V původní velikosti je originální barevná litografie plakátu 172 dessins récents (172 současných kreseb), vytištěná Mourlotem na sklonku života Pabla Picassa. Jde o poslední umělcův plakát připravený za jeho života. Ve věhlasné pařížské Galerii Louise Leiris bylo vystaveno 172 posledních umělcových kreseb. Plakát je vpravo dole Picassem podepsán – jak bylo jeho zvykem – červenou pastelkou.
Bombónkem na dortu je drobná plastika Tete de Baboon. V roce 1964 Picasso navrhuje monumentální skulpturu ze svařované oceli pro Civic Center v Chicagu. S velkými fanfárami byla 15. srpna 1967 odkryta před chicagským Civil Center masivní 135 tunová ocelová skulptura Tete de Baboon. Radní města Chicaga pro tento vzácný okamžik vydali měděnou zmenšeninu největší Picassovy sochy; na zadní straně je nápis: Chicago Public Building Comm. Reference #639 lze najít v catalogue raisonné Sculpture by Picasso nebo v německém vydání Das Plastiche Werk. Lze se jen dohadovat, zda-li jde o hlavu koně, profil ženy nebo paviána. Když zasněží, říkají chicagští, že je to hlava ženy v šátku. Podobnou kresbu, vycházející z Metamorphose I, přetvořil Picasso v 1928 do bronzové plastiky. Plastika byla vydána v limitované edici 50 kusů ve dvou verzích: pozlacená a v mědi. Je vystavena v Art Institute of Chicago.
Existuje řada knih, rozhovorů, článků, anekdot, citátů o Picassovi. Z dnešního odstupu je těžké odhadnou, co je pravda a co pábení s uměleckou licencí. Picasso se navíc pramálo staral o to, co o něm kdo řekl nebo napsal (téměř každá z jeho žen se přiživila na svých vlastních memoárech!). Zda mu to bylo skutečně šumafuk, nebo zda šlo o pečlivě plánovaný tah marketingového génia, vytvářejícího po celý život o sobě trvanlivou legendu, se nikdy nedozvíme. Picasso měl dozajista vynikající cit pro obchod. Dokonce i nerad platil šekem: "Lidé si šeky nedají proplatit, raději dávají přednost mnohem cennější signatuře na něm".
Pablo Picasso byl pyšný na to, že je bohatý a známý. Byl šarmantní, duchaplný, rád provokoval, zamotával jiným hlavu a dělal si šprťouchlata ze svého publika. Po návštěvě výstavy dětských kreseb pronesl: "V jejich věku jsem kreslil jako Rafael, ale trvalo mi to celý život, abych se to naučil tak, jak to umí děti". Tvůrce a ničitel v jedné osobnosti přeplněné charismatickým magnetismem a vášnivou zaujatostí pro šoky.
Dr.Vilém Stránský
Praha, červen-září 2003
