Malíř samouk pronikl mezi elitu


Prestižní nakladatelství BeinArt zařadilo lékaře Pavla Žáčka mezi padesát nejvlivnějších surrealistů světa
Hradec Králové - Co mají společného H. R. Giger, švýcarský držitel Oscara za výpravu ke slavnému filmovému Vetřelci, a královéhradecký kardiochirurg Pavel Žáček? Oba se spolu ocitli v knize Metamorphosis 2, v níž prestižní australské nakladatelství BeinArt představuje padesát nejvlivnějších surrealistů a tvůrců fantaskního a vizionářského umění současnosti z celého světa.

V druhém díle je Pavel Žáček, v jehož precizní technice by patrně nikdo nehledal samouka, jediným Čechem. V prvním díle BeinArtu, který se dlouho zabývá magickým i fantaskním realismem, byli sice dva krajané, ale ti dnes žijí a tvoří v Německu. „Viděli mé práce na internetu a oslovili mě. Poskytl jsem jim obrázky a cítil se být nesmírně poctěn. Nedávno mi kniha přišla, tak jsem měl obrovskou radost. Je to moc příjemný pocit,“ uvádí padesátiletý lékař.

Dříve se tomu říkalo surrealismus, dnes je názvů více - od magického realismu po vizionářské umění. „Je to opak formální abstrakce, obrazy citují sny, podvědomí, symboly, fantaskní situace, ale důležité je realistické zachycení představ,“ říká malíř.

Když si publikaci Metamorphosis 2 prohlíží, po formální stránce rozdíl u devětačtyřiceti kolegů z Asie, Evropy i Ameriky nevidí. „Jako průřez je to zajímavé naladěním ostatních autorů. Překvapilo mě však, že většina malířů se pohybuje v ponuřejší oblasti. Nechci, aby to vyznělo nějak divně, ale zjistil jsem, že v mých obrazech je více naděje a snovosti než u řady kolegů. Oni zpracovávají temná až makabrózní témata, což do tohoto žánru patří, ale na mě působí až depresivně,“ podotýká Žáček.

Kašpárkova dobrodružství Své dílo váže do cyklů, třeba Brány snů, Theatrum aeternum či Kašpárkova dobrodružství. „Ty vznikly k určitým výstavám a skutečně byly tematicky sevřené, třeba cyklus Theatrum aeternum - Věčné divadlo. V něm jsem čerpal z velkých témat světové dramatiky, z obecných symbolů, které zdomácněly v kulturním bohatství lidstva, jako jsou například Romeo a Julie, Věc Makropulos, Čekání na Godota. To mě vždycky silně inspirovalo a chtěl jsem se k tomu nějak vyjádřit,“ uvádí tvůrce. Vážné motivy odlehčuje či umocňuje, to záleží na úhlu pohledu, jemný humor. Stačí si prohlédnout cyklus Kašpárkova dobrodružství. „Tahle postava se mi moc líbila, je zvláštní a typicky česká, nemá ji žádná jiná evropská kultura. Hledal jsem i s přáteli, ale zjistili jsme, že nikde jinde takhle psychologicky postavenou figuru nemají, patrně to souvisí s naší historií. Vezměte si jen namíchání jeho charakterových vlastností: je veselý, dobrosrdečný, ale také oportunistický. Je trochu hrdina, trochu zbabělec, někdy vyčkává, často zaleze do kouta. Postupně mi Kašpárek vstupoval do obrazů a byl průvodcem všemi tématy, nakladatelství Garamon tento cyklus vydalo i jako kalendář. Jeden obraz se jmenuje Vysoký tón, je to symbolická zkratka věčné snahy porazit větrné mlýny, postavit se všem protivenstvím, žít naplno a vydat ze sebe všechno,“ říká Pavel Žáček.

Kašpárkova dobrodružství otevřelo kdysi plátno Poločas. Uprostřed nekonečného bludiště spirálovitých schodišť tajemného hradu si Kašpárek dává krátkou pauzu. Odloží si šaškovskou čepici a dává si bohatou svačinu - francouzský sýr a koňak. Od Poločasu přibývaly další obrazy, v nichž Kašpárek byl katalyzátorem či prostředníkem. Vzniklo jich třináct,“ uvádí malíř samouk, civilní profesí kardiochirurg hradecké fakultní nemocnice, kde působí už jednadvacet let.

Překlenout se přes malichernosti První olejové barvy dostal o Vánocích ve druhém ročníku gymnázia. „Vůbec jsem nevěděl co s nimi. Na Boží hod jsem namaloval malý obrázek a na Štěpána byl šokován, že se to stále rozmazává. Teoretická průprava veškerá žádná, ani nebyla k mání potřebná odborná literatura. Musel jsem se tím pomalu prokousávat sám. Asi to lze, když člověk chce. Obrovskou školou mi bylo a je navštěvování světových galerií, kde můžete zblízka sledovat a analyzovat práce mistrů,“ říká umělec. Jeho technice se říká „staromistrovská“, ta vyžaduje pečlivý přístup mnoha vrstev, podmaleb, míchání barev. „Malba trvá velmi dlouho. Než dokončím obraz, uplyne řada měsíců. Výhodou je, že si všechno můžu dobře rozmyslet. Navíc mi medicínská profese zabírá velmi mnoho času, takže se do ateliéru dostanu pozdě večer po desáté hodině. Čas je také dobré třídící síto námětů a témat, která nosím v hlavě. Alespoň si rozmyslím, do čeho se pouštět a co za to nestojí,“ říká Pavel Žáček, který svůj malířský um dává i do služeb medicíny.

„Vyzvali mě, abych spojil každodenní vizuální zkušenost z operačního sálu se schopností tyto vjemy zachytit a vytvořit názorné ilustrace. Mou velkou prací byla interaktivní učebnice kardiochirurgie, kde jsme se snažili spojit výtvarnou stránku s počítačovou technologií, tedy s animacemi a trojrozměrnými modely.

Poprvé u nás vyšla v roce 2003 v nakladatelství Grada,“ uvádí lékař. Nyní ji nakladatelství Springer šíří v angličtině po světě. Zatím poslední knihu, pro niž vytvořil na 200 odborných didaktických kreseb, je společná práce s profesorem Janem Dominikem Chirurgie srdečních chlopní (...nejen pro kardiochirurgy).

Pavel Žáček míní, že kardiochirurgie je obor, v němž se pokaždé vstupuje do nejvyšších rizik a v němž není nouze o dramatické zvraty. „Vnáší do mého života provokující chvíle a velká témata - život, smrt, stárnutí, lásku. Někdy se boj o čas, to rozhraní závažných lidských problémů, s nimiž se denně v nemocnici setkávám, prolíná do mé volné tvorby. Je to prospěšné tím, že si více uvědomuji, co je v životě důležité, a pomáhá mi to překlenout se přes malichernosti,“ uvádí malíř.

                                                              PETR MAREČEK, 16. února 2009, Mladá fronta DNES