Siegfried Herzobrazy

Femme fatale

 Vždy láska vítězí – až k smrti, k smrti.
Jen líbejte, jste sami, sami, sami…

Karel Hlaváček, Kleopatra

     Archetyp femme fatale, osudové ženy, patří ke kontinuálním tématům lidské kultury. Její typ figuruje v těch nejstarších příbězích a mýtech, má nejrůznější jména, je Eva, Lilith, Salomé, Messalina i Jezábel. Osudová žena je vždy tajemná a nedostupná, je krásná a nebezpečná, nemilosrdná a krutá. Žena není a již nemůže být přítelem, jenž utiší bolavé srdce. Svou pravou podobu nabývá v děsivé ahistorické formě. Ženská postava je tu nositelem hrůzy, succubem s tváří éterické víly. Láká, vábí a pokouší, aby svou oběť následně ztrestala, vítězí a je příčinou tragického konce. Je ale i symbolem nezávislosti a síly, svůj osud si určuje sama, je svobodná a samostatná. Femme fatale jsou v historii předchůdkyněmi moderních emancipovaných žen, jsou svrchovanými hrdinkami. Herzův pohled na ženu je proměnlivý, prošel konkrétním vývojem, od mladicky romantického názoru po vyhroceně dekadentní protiklad femme fatale a světice. Protiklad smrti a života  je determinován tělesností.  Sexualita hraje v Herzově díle významnou úlohu, některá díla jsou vyhrocená a explicitní.

     Pro Siegfrieda Herze však existuje i žena osudově ponížená a zrazená, ztrápená a rezignující. Vyjadřuje odevzdanost, ztrátu iluzí a naděje. Je to protiklad odkazující až k románům markýze de Sade Justina a Julieta, obrazy z volné série femme fatale by je vhodně doplňovaly. Duše a tělo nenacházejí harmonii, ale soupeří. Herz se stejnou citlivostí sleduje nejen důsledky, ale i příčiny. Je pozorovatelem „mimo dobro a zlo“. Pohledy Herzových žen jsou výrazné, jak ve své erotické rozpálenosti a somnambulním vytržení, tak v hluboké melancholii a zklamání. Láska je vždy nenaplněná. Láska přináší deziluzi. Čistý a nezištný cit se zdá být vyloučený do světa snů a fantazie. Řada básníků, malířů a grafiků je tragičností milostného citu fascinována. Znovu ožívají staré legendy a mýty, syrové a nepřikrášlené. Siegfried Herz vidí tento dávný svět i prostřednictvím hudebních dramat Richarda Wagnera. Ten svým dílem přispěl k oživení zájmu o milostnou legendu o Tristanu a Izoldě. Pro Tristana zůstává láska neskutečným přeludem a mámením. Každý cit je předurčen k ztroskotání. Milostný cit se záhy změní v kruté poznání, „že dobro není, je jen zlo,“ – cynická malátnost se mění v hrůzné vize konce. Krása se mění v ošklivost, půvabné a nevinné dívčí tělo pozvolna vysychá a proměňuje se v odpudivý škleb svalové strnulosti. Až ve smrti se vrásčitá dívčí tvář opět vyhladí a vyniknou čisté rysy a půvabné linie.

     Klíčové je pro Herze téma pokušení, svádění, jemuž je vystavena individuální síla a integrita autora vystupujícího z osamění do světa svodů a konfliktu s vlastními emocemi. Vědomí následujícího zklamání neumožňuje radost, ale otevírá snivou touhu po věčné harmonii. V těchto kresbách a malbách se Herz přibližuje melancholii portrétů Jana Preislera či Eugena Carrièra, respektive se umělecky vydává do příbuzné krajiny. Je stále pevně zakotven v dějinách umění, své inspirace nezakrývá, ale hrdě jim vzdává hold. Přes všechnu skepsi, smutek a bolest, která je v jeho dílech zobrazena, stojí Siegfried Herz nesmlouvavě a hrdě za svým dílem. S neobyčejnou odvahou a otevřeností odkrývá své nitro, obnažuje ztýrané a znavené svalstvo a nervy, aby vytvářel obrazy, které jsou díky tomu opravdové, vnitřně pravdivé, ale především krásné. 

Otto M. Urban, červenec 2023