Josef Jíramalíř a grafik / painter and graphic artist
Josef Jíra se narodil 11. října 1929 v Turnově, 1943 - 1946 Studium na odborné škole šperkařské v Turnově, oddělení rytí drahokamů 1946 - 1952 AVU Praha (prof. Miloslav Holý, Otakar Nejedlý, Vlastimil Rada) 1957 Stává se spoluzakladatelem skupiny M57, s kterou uspořádá v dalších letech řadu společných výstav 1958 Navštěvuje světovou výstavu Expo 58 v Bruselu, kde se poprvé seznámí s evropským moderním uměním 1961 Vzniká významný obrazový cyklus Strach, později, do konce 60. let další důležité cykly (Velikonoce, Milenci, Oči). Podniká několik studijních cest po Evropě i Asii 1968 Ukončuje aspiranturu na AVU 1973 Po těžkém úrazu se věnuje převážně malbě portrétů. Zhotovuje vitraje pro hotel Intercontinental v Praze 1982 Ilustruje knihu Bohumila Hrabala Městečko u vody. Vytváří řadu závažných obrazů 1984 Podniká studijní cestu do Arménie, Gruzie, začíná pracovat se dřevem, plechem, první koláže 1988 Zpracovává téma Erbenovy Kytice - původně návrh na realizaci malovaných oken pro zámeckou kapli v Liberci 1989 Ilustruje knihu Ivana Olbrachta Golet v údolí 1990 Stává se členem výtvarného spolku Mánes. V pražském Domě umění Mánes vystavuje celoživotní dílo 1992 Zakládá galerii výtvarného umění v Boučkově statku na Malé Skále. Vychází kniha Josef Jíra, malíř a grafik v nakladatelství Libereckých tiskáren 1993 Spolupracuje s divadlem Ta fantastika 1996 Pracuje na znovuobnovení kaple sv. Vavřince na Malé Skále, do které instaluje soubor čtrnácti biblických zastavení Křížové cesty 1997 Připraví a vydá knihu Deníky malíře srdcem v nakladatelství Paseka, Praha 1999 Ke svým sedmdesátuinám uspořádá řadu výstav. Vyřezává dřevěný Betlém v nadživotní velikosti pro Kryštofovo údolí 2000 Rozšiřuje Maloskalskou galerii o další prostory, pod přístřeškem Boučkova statku instaluje vyřezávaný Betlém 2002 Uspořádá životní výstavu v prostorách kláštera premonstrátů na Strahově 2004 Připravuje k vydání vlastní monografii ... umírá 15. června 2005 v Turnově.
Bohumil Hrabal o Josefovi Jírovi
červen 1977
"Josef Jíra o sobě říká, že je obyčejný člověk, krajina jeho dětství, ve které pořád žije, mu je měrou všech věcí, když tedy zvolil tuto krajinu, zvolil i lidi, kteří zde žijí a dovedou se rvát se zemí o chleba a o tu jistou důstojnost, která dělá člověka člověkem.
A v této krajině jsou gruntovní události, které lidi a zemi posunují někam nazpátek a přitom kupředu a dál, je tady člověk, který se naposledy objal se svým koněm před cestou na jatka, je tady pstruh tažený vlascem z bystrého potoka, skřivan, který stoupaje zpívá, zatímco krajina klesá do hloubky, skřivan, padaje k zemi vidí, jak krajina znova stoupá k nebesům vzhůru, je tady dívčí otevřená dlaň, která dává lidem květinu, je tady ruka v ruce druhého, dva páry zamilovaných očí, které splývají v oko jedno. Jsou v této krajině ruce umírající staré ženy, která odchází vždycky nevhod, ruka přicházející z druhé strany života a je tady dřevěný koník, se kterým lze běžeti nazpátek až k dětem, které už mají děti. A jsou tady vesnice a městečka, do kterých vstupuje vegetace a je tady snění elementů průsvitného světa. Jsou tady měsíční krajiny halucinace a horečky, krajiny všech fází slunečních hodin, krajiny napité fialovým smutkem mosazné dechovky, jsou tady krajiny tajícího sněhu a zlověstných znamení. Je tady krajina posázená dominantami starých časů a je tady za rezatý hřebík přibitý Kristus z plechu vydávající viklavý sten staré pumpy. A je tady krajina sněhu, kterou velkou rychlostí sjíždí lyžařský závodník a stromy se mašlují nazpátek mezi tyčkami života a smrti. Jsou tady krajiny s jizvami brázd družstevních polí a je tady krajina lidské tváře zvrásněná životem a starostí, jsou tady krajiny plné šrámů a třísek z prken a hřebíků, jsou tady šaty potřísněné barvou a hlínou a jsou tady znamení lidskýma nohama sešlapaných kořenů borovic, krajiny, které i se zemí byly otištěny do srdce. A je tady vlhká krajina viděná závojem růžových a modrých plen a siločar těsně před porodem. A je tady krajina, která vysypala obsah svých věcí už z druhé stany svého bytí. Je tady krajina jako bourec morušový, když se dere přes kuklu ke krásnému motýlu, jsou tady krajiny, které ve svém břiše nosí tajemství natočených výsečí k divákovi, jak zasklená ikona zvedaná k líbání. A je tady výkřik, kdy za ticha se skály se zřítila dívka, jsou tady ale také krajiny venkovských žen v šátcích, kterak ve studené skále vzývají květinu zastrčenou do modrého pucláku na kávu. A jsou tady krajiny výkřiků a ržání protikladů, svár, kterým všechno živé se dere dál, zápasy brutální lásky, velké ornamenty událostí, které voní člověčinou, variace na daná základní témata, ve kterých člověk krok za krokem a křikem se stává jiným. A jsou tady krajiny hřímavých vesnických varhan a harmonií, kterými se člověk proti své vůli umazal o věčnost a o prosté tajemství nesmrtelného obilí. Jsou tady krajiny muže, který trpělivě od nepaměti navléká nit do ouška jehly v ženě, nit, kterou vyšívá svým osudem do krajiny společný osud, epopej o tom, co přesahuje život směrem k hodnotám. Je tady krajina, ve které se jeví člověk a jeho čin jako přírůstek přírody. A jsou tady krajiny, které chápou i to nepochopitelné, to hořce sladké štěstí, které je léčivé a jedlé, tak jako chleba, vedle kterého je položen nůž, chléb, kterého krájením neubývá, který naopak neustále přibývá, když je rozdáván lidem. A jsou tady krajiny a v nich jsou tři pstruzi, tři rybičky, kterými kdysi, mladý a krásný muž nakrmil tisíce lidí.
Josef Jíra je opravdu neobyčejně obyčejný člověk."
