Josef Wagnersochař

Pocházel ze staré kamenické rodiny v Hořicích, kde se vyučil u otčíma Josefa Bárty a s otcem se podílel na restaurování soch M. Brauna v blízkém Kuksu. V letech 1917-1920 absolvoval kamenosochařskou školu v Hořicích u sochaře Quido Kociána. V letech 1922–1926 studoval sochařství na Akademii výtvarných umění u profesorů Jana Štursy a Josefa Mařatky, kteří rozpoznali jeho zvláštní nadání i braunovskou inspiraci. Zde se seznámil se svojí budoucí ženou, sochařkou Marií Kulhánkovou, s níž měl dva syny Josefa Wagnera ml. a Jana Wagnera, později rovněž výtvarné umělce. V letech 1927-1928 byl žákem Otty Gutfreunda na VŠUP. Podnikl studijní cesty do Itálie (1924, 1930) a Paříže (1926-1927).

Od roku 1928 byl členem SVU Mánes, v letech 1938-1941 byl šéfredaktorem časopisu Volné směry. Roku 1945 byl jmenován profesorem na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, od roku 1946 byl řádným členem České akademie věd a umění. Z jeho žáků vynikli zejména sochaři Olbram Zoubek, Eva Kmentová, Vladimír Preclík, Věra Janoušková, Vladimír Janoušek, Miloslav Chlupáč, Zdeněk Palcr.

Josef Wagner své studenty kromě sochařství učil také restaurátorským metodám. To se některým z nich hodilo po sovětské okupaci roku 1968 a během následující normalizace, kdy mnozí z nich nesměli vystavovat a byli nuceni živit se jako restaurátoři sgrafit ve Strakonicích a na zámku v Litomyšli (Z. Palcr, O. Zoubek).