František Kynclmalíř, sochař, grafik / painter, sculptor and graphic artitst

Uviděl jsem první plátna, první plastiky a nedokázal jsem, než se zhluboka nadechnout… ze všeho nejvíc to připomínalo alchymickou potřebu dělat opakovaně to samé, stále a stále, donekonečna přidávat další a další. Nejprve jsem se neodvážil zeptat, ale časem přišel s vysvětlením sám František:

"Monostruktury jsou základním stavebním prvkem mých plastik. Začnu v ateliéru, otevřeným oknem mohu pokračovat zahradou, přes plot po rýnských loukách a lužních lesích, skrze Belgii a Francii až třeba na břeh Atlantiku a dál přes něj nekonečně nekonečným prostorem. Nebo naopak přes ulici, podél kolejí napříč Düsseldorfem, do Bavor a pak do Čech, do rodných Pardubic."

S úsměvem tak popsal svou celoživotní tvorbu a mávnutím ruky ji skrze gesto odlehčil. Stále ochoten naslouchat, stále ochoten nesouhlasit a nabízet vlastní řešení. Dokud jej únava nevrací do pokoje, neodmítne jedinou příležitost k rozhovorům na tak rozmanitá témata, že když jen trochu přivřu oči, sedíme spolu v Čechách u hospodskýho stolu. Ale právě tady již díky své nemoci dvacet let nebyl a asi se již domů nevrátí. Zemi a své Pardubice však drží ve vzpomínkách pevně. A to na něm mám rád a obdivuji. Ač v laskavém a štědrém Düsseldorfu s milovanou ženou Elsi, stále Čech a vlastenec. A na tom trvá.

Jsou okamžiky, kdy zazvoní telefon a já vím, že volá František. Zvednu sluchátko a jen se představím, pokaždé mne přeruší slovy: Čest práci, soudruhu, tak jak to jde… a já vím, že dokud mne bude častovat ironickou narážkou na časy minulé, je dobře. A tak odpovím: Za dobu vaší nepřítomnosti se nic zvláštního nestalo, soudruhu majore.

Pavel Šmíd, květen 2010