Jaroslav RösslerAbsolutní fotograf

Foto František Drtikol, 1922

Jaroslav Rössler byl nejvýraznější fotografickou osobností meziválečné avantgardy, průkopníkem české moderní fotografie a členem avantgardní skupiny Devětsil. Jako mladý fotograf ovlivnil i Drtikola, pracoval pro Osvobozené divadlo, vytvářel módní fotografii v Paříži, aby se na celých třicet let stáhl do ústranní a byl objeven jako jeden z nejvýraznějších fotografů české i světové scény.

 

Výstava probíhá od 14. května do 30. června 2018.

 

K výstavě vychází 64 stránkový katalog se 77 fotografiemi,
přehedným indexem a textem Josefa Mouchy
 

 

 

 

Úryvek z knihy Josefa Mouchy “Jaroslav Rössler - Absolutní fotograf”, kterou si můžete objednat zde.

 

ABSOLUTNÍ FOTOGRAF JAROSLAV RÖSSLER

„...věc pověsit do vzduchu, odstranit světlo a aparát a dostat výsledek, o kterém sním...“

Jaroslav Rössler, 1932

V předvečer dvaašedesátin, na jaře 1964, byl Jaroslavu Rösslerovi přiznán částečný invalidní důchod. Trpěl totiž následky infarktu. Zároveň přišel na to, že mu chybí doklady o předválečných pracovních poměrech v Paříži a v Praze. Za dva místopřísežné svědky si zvolil pamětníky z okruhu avantgardy, Adolfa Hoffmeistera a Jana Wericha. Druhý z nich fotografovi solidárně svěřil průkaz totožnosti, aby s ním na penzijním úřadě vymohl, co bude třeba. Byl to projev naprosté důvěry a mizivého ponětí o státní mašinérii.

            Jaroslav Rössler obdržel 450 korun měsíční výslužky. Autor unikátního příspěvku světové kultuře, stále obdařený mimořádnou nápaditostí, živořil. A nouze bránila rozvoji jeho další tvorby. Po volném experimentování s barevnými materiály toužil marně. Svaz československých výtvarných umělců ho odmítl. Při tehdejší praxi legalizace zakázek to znamenalo nemít možnost přivýdělku. A ke všem pohromám výstavní komise Domu umění města Brna neschválila Rösslerův pokus o sólovou výstavu. Vadila jí specifičnost jeho prací.

            „Jsem tak désespéré,“ stojí v náčrtu Rösslerova dopisu, včetně české opravy, oslabující francouzský výraz, „rozrušen, že jsem se rozhodl zanechat fotografie.“

            Naštěstí k tomu ani krizového roku 1964 nedošlo.

 

Nostalgie avantgardy

Budoucí umělec spatřil světlo světa 25. května 1902 na Českomoravské vrchovině. Při sčítání lidu se roku 1900 většina z 278 obyvatel rodné vsi přihlásila k německé národnosti. Ve Smilově bývalo toho času 49 domů. A také škrobárna, patřící k statku, jejž si Rösslerovi pronajali.

            V čase nadcházejících třiatřicátin si Jaroslav Rössler promítal na stránky svého skicáku Film rodinný, poetickou impresi dětských rozbřesků. V lednu 1935 z Paříže nedostupné scenerie Smilova nahrazoval ve svých představách fotografiemi.

            Zimní ráno začínalo na smilovském statku mezi šestou a sedmou dunivými kroky ve tmě, tikotem nástěnných hodin, přízračným polospánkem a ruchy tetina zatápění v kamnech. Pod dveřmi kuchyně zářil pruh světla a každé jitro tu zněly rázné pozdravy: „Guten Morgen!“

            Ve škrobárně se roztočil žentour a my si můžeme představit odvíjení filmu fotografovy paměti, postupné vynořování zasněžené krajiny vrchoviny, poseté siluetami vran a rámované rampouchy nad oknem. Je vidět přístřeší ze slámy a postavu kočího Václava s roztrženou kapsou, hluchého Matýse s bratrem Jufou, Lojzu Moravce a konečně i Rudolfa, mrně brblající: „Lala... Hula...“

            Letmo zachycené výjevy mají dynamiku záblesků: dvůr – rybník – zahrada – lesy – koně – polní práce – škrobárna – spánek ve válcovníku...

            Ano, tak to bylo, vážení, ohňostrojům abstrakce a petardám avantgardy předcházelo závětří válcovníku a drsná bukolika zavátých hvozdů!

            O generaci dřív se za úběžníky nepředmětnosti pustil malíř František Kupka z orlického předhůří...

 

Východiska

Jaroslav navštěvoval školu v dnešním Havlíčkově Brodě. Přestěhovali ho kvůli tomu k prarodičům. Ztráta domova šestiletému dítěti jistě neprospěla. Podle almanachu Dvě stě let gymnasia v Německém Brodě byl Rössler na podzim 1912 zapsán do primy. Malíř Jan Zrzavý přiblížil ve svých memoárech naprosto nepřívětivé zkušenosti, které ve škamnách tamního ústavu prodělal o jedenáct roků dřív: „Ze světa, který jsem důvěrně znal, ze světa jednoduchých životních zákonů, z bezpečí rodinného pokoje, z maminčiny blízkosti, z tichosti technikou ještě nedotčené krajiny, z okolí vlídných chalup jsem byl náhle vržen do složitého a cizího světa dospělých, do halasu uspěchaného černého nádraží a do ulic města, které se mi zdálo ponuré.“

            Rössler i Zrzavý se v bývalém barokním klášteře učením jistě dost trápili. Do druhého gymnaziálního ročníku nepostoupil ani jeden. Rodiče je vrátili do měšťanky, aby časem vzali na vědomí, že jejich ratolesti nemají nadání ani pro obchodní školy. Až po tomto martyriu se Jaroslav směl učit fotografem.

            Do Prahy přišel jako patnáctiletý, koncem léta 1917. Když jsem se vypravil do činžáku, jímž stavitel Eduard Hulicius dovršil nároží Vodičkovy třídy a Jungmannovy ulice, už dávno neuváděla příchozí do předsíně firmy Drtikol a spol. sličná asistentka. Přesto jsem ale stoupal do čtvrtého podlaží pomalou dřevěnou zdviží – tak jako kdysi Rössler...

            František Drtikol však Rösslera do učení nepřijímal, poněvadž za války sloužil v rakousko-uherské armádě. A než se koncem srpna 1918 ukázal, stačil se nejnadanější adept tajuplného oboru vyrovnat se zdobností ušlechtilých přetisků fotografií, která platila za secesní kánon umělecké tvorby … pokračování v knize

 

Podkroví ateliéru Františka Drtikola, kde se učil a pracoval Jaroslav Rössler.