Luděk VojtěchovskýPoslední fotografie
Luděk Vojtěchovský se narodil 11. srpna 1959 v Čáslavi, krátce poté se stěhuje do Pardubic, kde tatínek dostal místo v chemičce v Rybitví. Vyučil se reprodukčním grafikem, později studoval na Střední průmyslové škole grafické v Praze. Fotografoval pro památkovou péči, dělal komerční zakázky pro tiskárny. Absolvoval přes 130 výstav po celém světě. Obdržel několik zlatých medailí FIAP. Žije v Pardubicích.
Napsali o autorovi
JAROMÍR ZEMINA – POMYSLNÝ ROZHOVOR JAKO PROLOG
Začnu naivně, ale opravdu od začátku. Pověz mi: jak se člověk dostane k fotografování?
Třeba jako Luděk Vojtěchovský, když ve čtrnácti letech dostal o Vánocích fotografický aparát.
A jak se stane fotografem, který si to označení zasluhuje?
Když fotografuje. Tím pochopitelně nemyslím fotografování sváteční, upomínkové, například při rodinných slavnostecha o dovolené.
“Když fotografuje”. Znamená to, že si osvojuje techniku fotografování?
To také, ale především, že se dívá. Pro fotografa je ze všeho nejdůležitější umět vidět. A ovšem mít co říci. Většina lidí fotografuje příležitostně a také Luděk tak fotografoval, ale na rozdíl od lidí netvořivých si příležitost sám připravoval, šel za ní cílevědomě a události mimořádné a slavnostní viděl i tam, kde na druhé straně zívala všednost. Čím bohatší je člověk uvnitř, tím bohatěji se mu jeví to, co je venku.
Kde tedy nacházel svoje příležitosti?
Všude, na ulicích, v parcích a na hřbitovech, a fotografoval věci i lidi, nejraději ty nejmladší a ty nejstarší; také cikány. Potom, když mu bylo dvacet, začal svůj zorný úhel zužovat a s ostrosti úhlu se zostřovalo i jeho vidění. Výsledkem byly “fragmenty”.
Čeho?
Města, především zdí a dřevěných ohrad, a fotografoval je deset let.
Stále jako amatér?
Vlastně ano. Oficiálně se vyučil jinému oboru, reprodukční grafice, a dálkově studoval polygrafii.
Myslíš, že z toho něco vytěžil i jako fotograf?
Umělec, je-li opravdu tvořivý, dovede všechno, co mu život poskytuje, zužitkovat pro svou tvorbu. Luděk při polygrafické práci hlavně tříbil, kultivoval svůj výtvarný cit. A on je fotograf cítící a myslící vskutku výtvarně.
A kdy se stal umělcem?
Ptáš se nesprávně. Člověk se umělcem nestává - umělcem, přesněji básníkem, se rodí. Že básnický talent má a že tuto svou hřivnu, slovy bible, nechce zakopat, si ovšem někdo uvědomí dřív a někdo později.
A Luděk?
Už tenkrát v čase dospívání. To je dost časté.
Vzdělával se ještě jinak než při odborném studiu?
Jako jiní lidé s duchovními potřebami. Četl, chodil na výstavy a do kina, poslouchal hudbu. Tak si rozšiřoval kulturní rozhled, ujasňoval si vlastní názory a postoje, upřesňoval své místo ve světě umění - a nejen v něm. Z fotografů, jejichž dílo si tímtozpůsobem objevil a oblíbil, jmenuje dnes především Josefa Sudka, Františka Drtikola a Jaroslava Rösslera, Ralpha Gibsona a Duana Michalse. Z malířů Jana Zrzavého, Josefa Šímu, Františka Tichého, Kamila Lhotáka a Jiřího Johna. Při objevování jiných tedy nacházel sám sebe. Kdy se opravdu našel? Jinými slovy: kdy dozrál? V devadesátých letech, jako třicátník.
Čím se to projevilo?
Na cestě k sobě se čím dál víc uzavíral do ateliéru a v něm fotografoval portréty, hlavně žen, a zátiší. Časem pak lidi jako námět vyloučil a v jeho tvorbě (teď už si Luďkovo fotografování toho označení plně zaslouží) přibývalo umělosti, která si roku 1998 to, co pro své snímky vybíral z přirozené skutečnosti, zcela podřídila. Tehdy vznikly jeho první, jak sám říká, “aranžované fotografie zhotovované přímo pod zvětšovacím přístrojem”.
Jak je dělá?
Je to velmi složitá metoda, při níž na papírovou podložku klade drobné přírodní objekty, jako jsou uschlé listy, bobule, zrna a písek, jindy předměty vyrobené lidmi, vlákna, šňůry, tkaniny a snad nejčastěji papíry různých tvarů, barev (ty ovšem mění v černou, šedou a bílou - barevná fotografie ho nepřitahuje) i struktur, rovné a pomačkané, husté a řídké (velmi rád má papíry průsvitné), a někdy to všechno kombinuje a samozřejmě všelijak nasvěcuje. Světlu určuje úlohu čím dál významnější - vždyť pro fotografa je to hodnota principiální. I proto vypadají jeho snímky čím dál nehmotněji. A také proto, že se v nich objevuje kresba, totiž čáry vyryté dodatečně do negativu. Takto pod jeho rukama vzniká z kousků přirozené reality skutečnost nová, zcela svébytná, plná protikladů a přitom harmonická - svět vizuální poezie s jasným znamením fotografičnosti.
Mluvíš o nové realitě. Ale tak docela nová není…
Pochopitelně. Už velmi, velmi dlouho nevzniká v umění něco naprosto nového, a tedy ojedinělého, osamělého, a oč pozdější jsou umělecké výkony, o to složitější je jejich rodokmen. I Luděk svými nynějšími snímky navazuje, vědomě i nevědomky, na minulost a pokračuje v určité tradici. Vyplývá to samozřejmě z jejich povahy. O těchto fotografických kompozicích se dá mluvit někdy jako o mentálních zátiších, jindy jako o mentálních krajinách a některé asi leckdo označí jen povšechně jako kompozice abstraktní - přestože jsou vlastně konkrétní. (Při tomhle konstatování mám na mysli pojem “konkrétní umění” a to, jak jej vysvětluje Max Bill. Podle něho jde o umění “zpředmětňující ryze uměleckými prostředky abstraktní myšlenky jako takové a tímto způsobem vytvářející nové předměty - předměty duchovní potřeby”.
Nu a Luďkovi předkové v tomto směru?
Především ti, kteří dali umělé obrazné realitě největší autonomii. Tvůrce fotogramů a fotografiky László Moholy-Nagy a Man Ray; a Jaromír Funke, a dosud málo známý Josef Bartuška (myslím na jeho “stínohry”); možná i Miloš Koreček (fokalky). A našli by se i jiní, a nejen ti, kteří tíhli k tvorbě označované jako abstraktní - nebo naopak, jak už jsem řekl, konkrétní - anebo nefigurativní, a nejenom fotografové. Připomenu alespoň kubisty z doby, kdy kubismus analytický vystřídali syntetickým a dělali papiers collés, a ovšem české artificialisty, Jindřicha Štyrského a Toyen.
A Josef Šíma?
Umělci, pro něhož tolik znamená světlo, “ta věčná krása” (to říkal Camille Corot), Šíma nemůže nebýt blízký, vždyť právě on je jedním z největších básníků světla v historii moderního malířství: malíř světlonoš.
A co impresionismus?
Dobrá připomínka! Luděk jej má moc rád. Chceš se zeptat ještě na něco?
Už se chci dívat.
Ale především mi ještě dovol, abych se vrátil tam, kde Luděk fotografovat začínal - na ulici a ke zdem, a abych řekl, že praskající a odpadávající omítka a potrhané plakáty, za nimiž vyhledají zbytky plakátů starších (v Čechách je před ním fotografovali například Vilém Reichman, Emila Medková a Čestmír Krátký), nepřispěly ke vzniku jeho “artificialismu” méně než umělecká díla (ostatně i nemálo malířů a grafiků naší doby v nich nalezlo rozhodující inspiraci, z Čechů zejména Vladimír Boudník) a možná pro něho znamenaly ještě víc, poněvadž působily na jeho obrazotvornost ještě příměji a naléhavěji. Luďkova tak sublimní umělost je tedy mnoha vlákny spojena se syrovou skutečnosti každodenního života - jeho věž ze slonoviny, mířící k oblakům, stojí na zemi pevně.
To je snad pro dnešek všechno. A teď tedy už se jenom dívejme, tak jak to sám Luděk dělá ze všeho nejraději…
LIBOR FIALA – TROCHU SOUVISLOSTÍ
Umělecká avantgarda po první světové válce hledala nová témata a nové formy výpovědi i prostřednictvím fotografie. Experimenty Man Raye, Christiana Schada či Jaroslava Rösslera s technikou fotogramu otevřely cestu abstrahujícím tendencím. V historii fotografie můžeme díky tomu nalézt i příklady uměleckého vývoje autora, který v prvních fázích své tvorby vybírá a kombinuje zlomky světa, existujícího před objektivem fotopřístroje, aby se později a na základě velmi osobitého hledání zavřel do temné komory a pod zvětšovacím přístrojem rozehrál působivou estetiku cílené náhody. Některé z takto vyhraněných cest byly výsledkem chvilkového zaujetí formou a experimentem, jiné prostě nezbytným a opodstatněným krokem, jakýmsi završením či vyústěním celého autorova tvůrčího úsilí. Nicméně i tato linie, jdoucí od popisu vnějšího světa k vnitřnímu magickému, snovému a fantazijnímu světu tvůrce, se rodila v souvislostech vývoje média a nemohla tehdy překročit jeho výpovědní limity, podmíněné technikou.
O mnoho let později, v kontextech zcela jiné doby, se právě o tento ze základních pilířů vývoje fotografie opřela umělecká výpověď Luďka Vojtěchovského. I jeho cesta s ní se dá charakterizovat jako směřování od osobitého a jemného přepisu reality do velmi magického světa vnitřních představ a snů.
V polovině devadesátých let, to již jako fotograf na volné noze, opustil přímé zobrazování skutečnosti, aby uměleckému světu dokázal, že podstata média nemusí omezit jeho výpovědní kapacitu a že i jím může dosáhnout, pro svůj umělecký záměr nezbytné, úplné výtvarné formy s ucelenou výpovědí. Že je jím možné vytvořit symbolický svět, jenž v sobě má jistý kruh významů, tak jak ho nacházíme v některých dílech malířů, grafiků nebo sochařů.
VÝCHODISKA
Než ale bude možné ve Vojtěchovského životním usilování nacházet projevy promyšlené práce, mířící k naplnění konkrétního uměleckého záměru, začíná na cestě pochopení a přehodnocení umělecké tradice.
V ní ho v souladu s jeho inteligentní a hloubavou povahou přitahuje síla a možnosti sdělení skrz estetické a kultivované vizuální obrazy. Svět těch nejlepších filmů, na které chodil od třinácti let s otcem do Filmového klubu a knižní příběhy i obrazy impresionistických malířů figurují v první vlně inspiračních zdrojů.
Vyjdeme-li v popisu této cesty z přelomového roku 1985, rozdělí se nám celé jeho tvůrčí úsilí na tři přehledná období. V tom prvním, čili realistické etapě, vede jeho cestu střízlivá idea vyfotografovat „dobrou“ fotografii. Až do roku 1983, kdy získává svoji první zlatou medaili FIAP a kdy je již dávno rozhodnut opustit sice dobrovolně zvolený, ale stále stejný koloběh amatérských fotografických salonů a soutěží, vychází jeho projev z potřeby zbavovat zvolený záběr všech zbytečných efektů a důmyslných složitostí, vyloučit z obrazového prostoru nepodstatné prvky a vztahy, a zvládnout motiv minimalisticky. Jeho záměrem je cílenou redukcí do syntetizující zkratky, čistým a přímým snímáním reality i citlivou prací s rozptýleným světlem rozkrývat vrstevnatost a mnohovýznamovost našeho obyčejného života.
V tomto období fotografuje subjektivním dokumentem dobově frekventované téma života lidí ve městě, v jeho případě starých lidí a dětí prožívajících svůj každodenní úděl na periferiích. Obecně jsou právě okrajové části měst jeho tvůrčím osudem. Vedou ho k dalšímu tematickému vyhranění, k rozsáhlejší práci, kterou později nazval Vzpomínky na město. Opuštěná zákoutí a zvláštní fotografické výseky liduprázdných ulic jsou významným a svébytným mezistupněm na cestě k budoucí nefiguraci. Odborovou kritikou vyzdvihovaný celek a z něho především v zahraničí oceňované jednotlivé fotografie mají jakési završení v sérii detailů kovových sloupů pouličního osvětlení na pozadí bezútěšných zdí, které jsou nejvíce spřízněny s minimalistickými a metafyzickými tendencemi moderního výtvarného umění. Od samého začátku vyhraněný projev jako dialog s myšlenkovým poselstvím konkrétních filmů České nové vlny a italského neorealismu přináší do dobové vizuality osobité příklady hledání harmonie a vnitřního řádu.
NA CESTĚ K NEFIGURACI
Tvorba Luďka Vojtěchovského vstoupila do fáze stagnace v polovině osmdesátých let. To se jeho myšlenky začaly upínat ke stále ještě nekonkrétnímu pocitu jakési nedostatečnosti ve svém vyjadřování. K tomu, co lapidárně shrnul do myšlenky: „Chci vytvořit jakousi zvláštní realitu, jinou, čistou. Svůj svět, ve kterém změním původní význam věcí a dějů.“ V této chvíli ještě počítá s realitou, přesto je již na cestě, na které mu reálná městská krajina přestává být hlavním tématem. Míří do krajiny imaginární. Nemá problém opustit dobře zavedenou fotografickou existenci a „jít s kůží na trh“ pro něo nejistého, pro jakousi mlhavou vizi. Chápe, že součástí uměleckéo procesu má bý i odvaha uměce podstoupit určté riziko a potlačt obavy z nepochopení ič odmínutí své práce. Ovšem, trvalý a pokorný obdiv k dílům svých vzorů, který stojí za jeho bytostnou touhou svébytně interpretovat obdobné uměecké záonitosti vede jeho tvůčí hledání do oblasti metafyzickýh přesahů v našem kažodenním žvotě – a to bez možosti návratu.
Jestli byla v nejistém, téměř jednu dekádu trvající období Vojtěhovského zápasu o nový výraz nějaká situace, která výrazně přispěla k přkonání dosavadního horizontu, pak jednoznačně výstava obrazů Josefa Šímy v Jízdáně Pražkého hradu v roce 1992. Ta na něho zapůobila přímo iniciačně tak jako kdysi originální tvorba Karla Zemana. Obrazy geniálního malíře mu otevřely hluboký, meditativní svět a přesvědčily ho, že musí opustit techniku přímé fotografie.
NEFIGURACE, NE ABSTRAKCE
Chuť soustředěně a promyšleně pracovat, držet vysokou technickou úroveň snímků a uplatnit výjimečnou znalost řemeslných fotografických postupů stojí za Vojtěchovského prvními pokusy v temné komoře v roce 1995. Teprve na základní desce zvětšovacího přístroje může podle představy očistit svůj projev na možné minimum a rozehrát variace svého vnitřního světa.
Hledá, ale ne v dávno vyčerpané oblasti formálních experimentů, kdysi novátorských. Své kompozice nevytváří prostřednictvím kontrastních černobílých vztahů či ponorů do struktur objektů. Nejde mu o prosté promítání stínů různých předmětů na světlocitlivý papír, jen aby rozšířil tvarosloví média.
Do hry opět vstupují osvědčené zdroje inspirace a vedle formálních i obsahových podnětů je to jeho noční život ve snech, v kterých pluje prostorem a navštěvuje nekonečné světy. Proto hledá cosi za i mezi objekty a prostory, snad jejich jakési metafyzické esence či jemné předivo univerzálního kontinua.
Světlem zvětšováku prosvěcuje komponované drobné předměty, aby se tak stalo tím nejdůležitějším výrazovým elementem. Prozařuje sestavy zevnitř a vnáší tím do zcela jednoduchých kompozic duchovní či meditativní rozměr. Spoluvytváří s nimi výraznou dimenzi tajemství a posiluje účinek setkávání ducha a hmoty.
Je fascinující, jak přitažlivě působí tyto otevřené světy, v nichž se každý nový impulz lomí do určitého úhlu a indikuje určitou atmosféru. Přesto nefigurativní transformace nevybočují ze smyslu celé Vojtěchovského cesty s fotografií, jímž stále je zprostředkovat nám nevšední pohled na každodenní lidský život. Důležitým prvkem, se kterým tedy autor důsledně pracuje, je jakési balancování na hraně abstrakce. Poetická jemnost těchto zátiší nenechává diváka v nejistotě čistě abstraktního prostoru, nýbrž jej udržuje v napětí mezi ještě známým a již nepoznatelným, tajemným. V jedné z mnoha linií uvnitř této tvorby je vzájemné prostupování reality a vize, v tomto případě sestav elementárních objektů a prvků na pozadí evokujících reálná prostředí z jeho fotografií fragmentů reality, citlivým tvůrčím řešením vazby s realitou.
To je pro autora důležitá věc, vyhýbá se totiž kosmické filozofii a teosofii, nehledá ztracený ráj lidstva, z jeho pohledu a v jeho podání by působily nevěrohodně.
Světy v obrazech Luďka Vojtěchovského, vytvořené z triviálních předmětů každodenního života a tvůrčím procesem přetavené do jednoduchých konfigurací na oproštěné kompoziční osnově, vznikají v nespekulativní intuitivní rovině. Přesto nelze neobdivovat jakési prostorové sfumato sametových či perleťových odstínů šedé, působení soustav primárních obrazových samoznaků a archetypálních objektů, velmi citlivě pospojovaných vrypy, čarami nebo vlásečnicemi. Tiché a ryze osobní světy mají rozměry obecné, velmi koncentrovanou a komplexní výpovědi.
Není tak vzdálená doba, v níž byl pojem aura uměleckého díla téměř sprostým souslovím a již nežádoucím rozměrem výtvarného artefaktu. Ale v dílech Luďka Vojtěchovského má domovské právo. Je přímo hmatatelná a opřená o slohovou čistotu. Vtiskuje jim punc nadčasovosti, neboť čas se v nich nezastavuje, aby vypověděl o v té chvíli již minulém, ale trvá. Je spojitou a všudypřítomnou entitou, která vytváří jakýsi most mezi minulým, přítomným a budoucím.
Ať dílům tohoto autora říkáme jakkoliv, třeba alternativní světy nebo lapače snového života věcí, brány do jiných dimenzí či artificiální snové vize, otevírají pro nás velmi široké a pořádně hluboké prostory k zamyšlení či osobní meditaci, tak potřebné v tolik dynamickém tempu doby.
PAVEL ŠMÍD – SNĚNÍ
Nemíváme často možnost seznámit se s fotografickou tvorbou tak vyhraněnou, jako jsou práce Luďka Vojtěchovského. Bytostný fotograf s výrazným rukopisem v dokumentu, portrétu, technické či reklamní fotografii, se v posledních letech vydal na cestu originální, velmi osobitou, v kontextu současné české fotografie, a tvorby vůbec, na cestu osamělou.
V dokumentární fotografii je zobrazené obsahem fotografie; ona sama pak jen částí, výsekem skutečného. Vše je záznamem události v pohybu a case (včetně svého autora). Všeobjímající realita zachycena skrze fotoaparát v detailu. A i detail onoho detailu je zřejmý, popisný a srozumitelný.
Každému takovému dokumentu je pak přisouzena míra poetiky nejen přístupem autora, ale i přítomnému štěstí a náhodě (jsem přesvědčen, že ve výsledku hrají opravdu důležitou roli). To vše dohromady stanoví kvalitu fotografie a hloubku její výpovědi.
Podstata snových prací Vojtěchovského je úplně jiná. Na vystavených obrazech můžeme číst příběh pečlivě komponovaný přesto, že předměty jsou v temné komoře kladeny na plochu černého kartónu zdánlivě chaoticky. Jejich samotný význam v obraze je neuchopitelný, protože je jednotlivý. Je to stejné jako s melodií. Tón za tónem, sám o sobě jen znějící, se v seskupení mění v melodii, skladbu, symfonii, opus. Stejně postupuje fotograf: komponuje a v závěru rozehraje obraz světlem, zachytí jej na film, stmelí a ohraničí tvar. Sny, snové krajiny přetváří v hmatatelné a zřejmé prostory. Doslova prezentuje fotografii v její hudebnosti.
Taková práce má i svá úskalí. Ne každého diváka vtáhne do své atmosféry, ne vždy nabídne srozumění, spříznění. Ale vždy, to jsem si jist, překvapí svou mnohovrstevností, tajemnem a v neposlední řade brilantním provedením. Je to tvorba nadčasová, nepoplatná, neagresivní, výjimečná.
Říkalo se tomu umění.
