František BílekGrafika

František Bílek, známý jako sochař a architekt, byl především i významný grafik. Po studiu malířství a sochařství odjíždí v roce 1891 na studijní pobyt do Paříže, kde navazuje trvalé přátelství se Zdenkou Braunerovou, Alfonsem Muchou, Vojtěchem Hynaisem či Luďkem Maroldem. Po jeho návratu stipendijní komise v čele s J. V. Myslbekem odsoudí Bílkovu práci a stipendium mu odeberou. Bílek je nějaký čas nepochopen a odmítán, jeho uznání však přijdou později. Například po řadě výstav po celých Čechách shlédne jeho pražskou výstavu v roce 1908 francouzský sochař Antoine Bourdel, který jej označí za originálního umělce svého stylu, jenž nemá potřebu napodobovat významné evropské umělce. Námět Bílkových grafik tvoří zoufalství nad vinou člověka, vykoupení a víra, kromě biblických námětů tvoří i postavy z českých národních dějin. František Bílek je jednou z nejtypičtějších postav českého symbolismu.

Narodil se 6. listopadu 1872 v jihočeském Chýnově u Tábora. Již samo místo narození ovlivnilo jeho budoucí tvorbu, lásku k Janu Husovi a české reformaci. Dětství prožil v katolické rodině, chodíval ministrovat a víra byla přirozenou součástí jeho dětství. Otec si přál, aby syn pokračoval v kolářském řemesle, ale Františkův učitel v obecné škole i místní kněz otci doporučili, aby jej dal na studie. Na táborském gymnáziu měl za spolužáka Františka Bernarda Vaňka, příštího kněze a spisovatele. Již od dětství se u něj projevovalo velké umělecké nadání, takže po gymnáziu nastoupil roku 1887 na Akademii výtvarných umění v Praze, do atelieru profesora Maxmiliana Pirnera, který však po krátké době seznal, že má Bílek problém se zrakem. V lékařské zprávě se hovořilo o částečném daltonismu, a tak profesor Pirner Františkovi Bílkovi doporučil přejít do sochařského atelieruk Josefu Maudrovi na Státní průmyslovou školu v Praze.

Tam již Bílek obstál natolik, že mu, na přímluvu a doporučení Julia Zeyera, bylo přiznáno stipendium mecenáše Vojtěcha Lanny ke studiu na akademii Colarossi v Paříži, u profesora J. A. Injalberta v Paříži. Studoval tam však pouze jeden rok, pak ze školy o své vůli odešel a v pronajatém atelieru vytvořil své dvě první zásadní sochy. Protože však svým odchodem ze studia porušil podmínky stipendia, a protože obě jeho sochy v Paříži vytvořené byly stroze odmítnuty, bylo mu stipendium odňato. Bílek se pokořeně vrací do rodného Chýnova, pracuje v pronajaté bývalé střelnici a prochází těžkými depresemi. Z těch mu zásadně pomáhá opět Julius Zeyer a vrací mu sebedůvěru. Pak několik let spolupracuje s Katolickou modernou, kde mu vychází album Modlitby a cyklus Otčenáš, čímž se stává i známějším v uměleckém světě. Pro své vlastní pojetí náboženství se však často rozchází s představiteli katolické církve a je označován za heretika.

V dalších letech se sbližuje zejména s Otokarem Březinou a Jakubem Demlem, vydává své knihy Stavba budoucího chrámu v nás a cyklus litografií Cesta, které jsou jakýmsi svorníkem jeho náboženských představ. Od konce devatenáctého století až do roku 1915, vytvořil takřka všechna svá zásadní sochařská díla, ale zde, a na další léta, jakoby se jeho duchovní síla vyčerpala. Od hlubokých mystických reliéfů přechází k dílům inspirovaným českou reformací, a protože katolická církev nezpřístupnila své kostely jeho sochám, konvertuje po roce 1920 s celou rodinou do Československé církve, vytváří pro ni liturgii a vyzdobí některé její sbory.

Příštích dvacet let to již je jiný František Bílek, rozkmotří se s Jakubem Demlem, a svou konverzí přeruší kontakty se světem, který jej provázel jeho nejlepším obdobím, a který jej i spoluvytvořil. Nicméně zůstává dobrým architektem, výtečným sochařem a grakem, náboženským myslitelem a spisovatelem. Sám se přivedl k vrcholu a sám se z něj svrhl. Byl celoživotní solitér, milovaný i opovrhovaný, nekonvenční a později konvenční.

Po okupaci Bílek opouští Prahu a natrvalo se vrací do rodného Chýnova, kde 13. října 1941 zemřel a je pohřben pod vlastní mohutnou sochou s názvem Modlitba nad hroby.