Alena Kučerovámoje krajinamy landscape

Hana Larvová
 

Téma krajiny je bytostně spojené s  tvorbou dnes již klasičky české grafiky Aleny Kučerové. Krajinou obecně se ve svých grafikách průběžně zabývala již od šedesátých let, ale teprve na počátku osmdesátých let ji začala ve svých grafikách konkretizovat.

Alena Kučerová se soustředila se na důvěrně známé prostředí polabské krajiny v okolí Staré Boleslavi, kterou zná od dětství a kde trávila každý den na projížďkách na svém koni. 

Obsahem grafických listů není přepis vizuální reality, ale stal se jím vztah k této krajině, který zdánlivě věcné téma přeměnil ve smyslový prožitek. Prostor krajiny se proměnil v subjektivní myšlenkový prostor. Důležitým momentem byla bezprostřednost v paměti uchovaného dojmu, kterou si neustále, každodenním novým zážitkem oživovala. Komorní výstava Aleny Kučerové, nazvaná Moje krajina v Galerii Art v Chrudimi představuje právě tuto část její tvorby.

První kompozice, ke kterým patří i Moje krajina (1983), jsou plošné, s jednoduchým rozvrhem a s minimalistickým rukopisem perforace. Mají ustálené znaky, jednoduchá linie v nich vymezuje nízký pás horizontu a vysoký pás nebe. „Plošný“ prostor krajiny je v těchto listech redukovaný na několik prvků, strom, kupku sena, lávku, okraj cesty - jejich hierarchii určuje velikost perforovaných bodů. Tyto grafické listy s jednoduchým kompozičním řádem připomínají tradiční schéma holandské krajiny 17. století. Jsou zároveň posledními grafikami Kučerové, kde dominuje výrazná perforace..

Postupně, ve snaze co nejvýstižněji zachytit své představy, si Alena Kučerová vybrala nový a zároveň složitější technologický postup, který zásadně rozšířil dosavadní výrazové možnosti jejích grafik. Opět tak začala s matricí experimentovat, obdobně jako na počátku  šedesátých letech, kdy do listů zapojila perforaci. Tentokráte doplnila perforaci reliéfem. Reliéf, který vytvářel otisk pomačkaného povrchu plechu, vnesl do prostoru kompozice nový dramatizující prvek a prostor krajiny šedými valéry diferencoval. Alena Kučerová ho využívala v plochách jednoduchých kompozic krajin U Hlavence (1986), Staré houští (1986), ale především pak v nových grafikách potemnělých interiérů lesa s průhledy na lesní cesty a louky Lesní cesta (1986). Oproti statickým pohledům do otevřené krajiny se vzdálenými horizonty jsou interiéry lesů zachycené jakoby v pohybu Večerní les (1988). Autorka je totiž vnímala a prožívala v sedle svého koně. Perforace je v nich drobnější a společně s reliéfem vytváří subtilní a přitom dramatizující „kresebný“ rukopis. Tato dramatičnost jakoby nevědomky odkazovala k tradici barokních krajinných scenérií. 

Téma krajiny Alena Kučerová uzavřela souborem grafických listů z počátku 90. let. Jsou to sugestivně akcentované grafiky lesních  cest s příkopy, překážkami a mýtinami, s originálním rukopisem téměř již malířských kvalit Moje louka (1994), Težká překážka (1993) a Okraj louky (1995). Vystavená reliéfní matrice Težká překážka (1993) je pak názorným příkladem objektu, který přestává být pouhou deskou pro tisk, ale má v podání autorky kvalitu samostatného uměleckého artefaktu. 
Expozici chrudimské galerie Art doplňuje soubor suchých jehel koní, které mají „privátnější“ charakter. Jemné subtilní kompozice, zachycující pohyb a neklid výjevu, jsou zároveň soukromým vyznáním vztahu autorky k nim.

Krajiny Aleny Kučerové mají působivý emotivní náboj. Jsou ztotožněním člověka s krajinou, splynutím s důvěrným prostorem a zároveň výrazem osobní senzibility. Tato pocitová identifikace s přírodou, s důvěrným prostorem „své“ krajiny umožnila Aleně Kučerové v dalších letech opustit mnohotvárnost jejího zobrazení a soustředit se na samotný detail.

Hana Larvová
květen 2011