Jiří KolářPřeskládaná historie / Rearrangered History
Kolářova přeskládaná historie
O své tvorbě mnoho napsal sám Jiří Kolář, a od šedesátých let, kdy si česká kulturní veřejnost začala zvykat na to, že Kolář není jen vynikající básník, ale i umělec vyjadřující se vizuálními prostředky, vzniklo i mnoho textů o této nově objevené kapitole jeho aktivity.
První známé Kolářovy koláže jsou datovány už rokem 1937 a byly vystaveny ve foyer divadla E.F.Buriana, souvisle se ale začal zabývat skládáním nalezených motivů až koncem čtyřicátých let. Zpočátku ho přitahoval městský folklór. Ten nalézal na stránkách starých časopisů, plných dobových aktualit a kuriozit. Konfrontáže, příběhy, antianatomie, veselé i angažované sestavy výstřižků vznikaly v letech 1951 a 1952 v době hluboké kulturněspolečenské krize a přerušilo je Kolářovo uvěznění za básnickou sbírku Prométheova játra. Dnes vidíme, že tyto práce Koláře řadí ve světovém měřítku k umělcům, které tehdy na různých místech zeměkoule nově přitahovala „nízká“ kultura velkoměsta. Tehdy se vlastně rodil pop art – v Americe i Anglii, a také v Praze. Po návratu z vazby se už Kolář nevrátil k jednoduchým skládačkám starých černobílých časopiseckých reprodukcí. Do jeho tvorby začalo pronikat „vysoké“ umění starých dob, a Kolář si je zcela přivlastnil. Nalezl své celoživotní umělecké lásky – Ingresovu slečnu Rivi?rovou, Maillola, Raffaela, Bosche, antiku, dada, francouzské manýristy, a písmo, texty rozpadlé na útržky rytmicky se rozrůstající po ploše desky či kartonu.
Celou kulturní minulost lidstva přijal jako materiál a abychom se na ni museli pořádně podívat, rozsekal ji na fragmenty, které znovu poskládal do svých kolážových tajenek. My je teď máme luštit, hádat, co vidíme, a objevovat půvaby konfrontáží, v nichž se Kolář ve vzpomínce na tradici surrealistických nepřiměřených setkání baví situacemi, do nichž vehnal své oblíbené autory. Nalézá přitom nejrůznější způsoby, jak taková setkání zaranžovat, a jejich nekonečný seznam zveřejňuje ve svém stále zdokonalovaném Slovníku metod. Předbíhá počítačové manipulace, dává si tisknout barevně zmutované reprodukce, deformuje obraz v sériích postupných zrcadlových siamiak. K některým tématům se stále znovu vrací, je jimi fascinován a stále v nich nalézá tajemství, které by rád odhalil.
Vyzývá nás k pozornosti, k účasti na hře bystřící smysly. On sám se dokázal uměním bavit až do poslední chvíle.
Marie Klimešová
The Rearranged History of Jiří Kolář
Jiří Kolář has himself written much about his own creative activities. Since the 1960s, when Czech artistic circles began to come to terms with the idea that Kolář was not only an exceptional poet but that he was also an artist who expressed himself using visual means, many texts began to be written by others about this newly discovered aspect of his activities.
Although the earliest known collage by Jiří Kolář is dated 1937 and was exhibited in the foyer of the E. F. Burian Theatre, he only began to focus intensively on the arrangement of random motifs in the late 1940s. He was initially attracted by urban folklore that he found on the pages of old magazines that were full of period news items and curiosities. In 1951 and 1952 he created confrontations, stories, anti-anatomies, and joyful or engagé collections of cut-outs during the deepest period of societal and cultural repression. This creative period was ended by Kolář’s imprisonment for the poetry collection Prometheus’ Liver. Today, we can see that the work of Jiří Kolář from this period mark him as one the world’s leading artists around the world attracted to the “low” culture of urban metropolises. It was at this time that Pop Art was born – in America, England and even in Prague. After his release from prison, Kolář moved on from his simple arrangements of black-and-white magazine reproductions. The great works of art from across history began to make their way into his creations and Kolář totally appropriated them. He discovered his life-long artistic loves: Madame Rivi?re by Jean-Auguste-Dominique Ingres, Aristide Maillol, Raphael, Hieronymus Bosch, Classic art, Dadaism, French Mannerism, and letters or texts dismembered into snippets rhythmically expanding across the surface of a wooden board or cardboard.
Kolář embraced the entire cultural history of humankind as his raw material, forcing us to examine it closely by cutting it up into fragments, which he rearranged anew in his collages. It is now our task to guess and work out what we are seeing and discover the charm of these confrontations. Kolář – recalling the Surrealist tradition of unreasonable encounters – amused himself by forcing his favourite artists into these kinds of situations. He continued to find a wide range of ways to arrange these encounters and this endless list was the focus of his always-improving Dictionary of Methods. He prefigured computer manipulation, printing colour-altered reproductions and deforming paintings in a series of mirrored siamiakas or “Siamese” images. He continued to return to some themes, completely fascinated by them and continuing to discover secrets in them that he wanted to expose.
He demands our attention, inviting us to play a game of heightened senses. He himself remained entertained by art until the very end.
Marie Klimešová
