Prof. Jan HendrychPortréty, figury, bozzetta

      Jan Hendrych (*1936) svůj výtvarný názor formoval v tíživém klimatu propagandistických padesátých let a velkou část svého života tvořil v nehostinných dobách normalizace a komunistického režimu. Pevné body nacházel v myšlenkách zakladatelů moderního sochařství a v odkazu více než tisícileté evropské kultury.  Respekt k minulosti Janu Hendrychovi přinášel podněty nejen pro sochařské úvahy, ale podněcoval i zájem o restaurování sochařských památek, zejména barokních. V dobách politických represí, kdy tvořil bez možnosti veřejné prezentace, stejně jako bez příležitosti pedagogicky působit, se intenzivně věnoval restaurátorské praxi. Ovšem restaurování pro něj neznamenalo jen zdroj obživy, ale především cennou zkušenost, z níž paralelně čerpal poznatky pro své dílo.

      Jan Hendrych studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze (1955–1961) v sochařském atelieru Josefa Wagnera a Jana Kavana, a absolvoval aspiranturu na Akademii výtvarných umění v Praze (1964–1967) pod vedením Karla Hladíka a Karla Lidického.  Vedle samotného školení jej ve výtvarném směrování utvrzovaly hovory se sochařem Josefem Kaplickým, estetikem Dušanem Šindelářem i zprostředkované názory zahraničních současníků, jako byli Henry Moore, Marino Marini nebo jejich předchůdce Medardo Rosso. 

      Hendrychův respekt k humanistické tradici a dědictví velkých sochařských epoch přirozeně vyústil v celoživotní téma lidské figury, která se pro jeho tvorbu stala příznačná. Figuru vnímá jako prostředníka pro vyjádření životní situace člověka a stavu jeho mysli v konkrétním okamžiku. Je pro něj symbolem lidské mytologie, přičemž všedním úkonům z každodenního života dodává závažnost a soustředění.  K nejstarším příkladům patří Velké torzo (1967) a Akt (1964–65), které jemnou modelací a pojetím sochařského tvaru vypovídají o Hendrychově vztahu k Josefu Kaplickému. O něco pozdější Ženská figura s koulí (1975) se již vyznačuje živou až barokně cítěnou drapérií, dynamičtější kompozicí a suverénní modelací, které soše dodávají vnitřní napětí a dramatičnost.  Od počátků osmdesátých let se rozevlátost drapérií zklidnila ku prospěchu tvarové monumentalizace a celkové statičnosti kompozice. Do popředí také vstoupil zájem o výrazový prvek torzality projevující se nejdříve ve figurách skrývajících ruce za zády následovanými příklady, kdy jsou paže radiálně odříznuty od ramen, jak dokládá socha Torzo s podprsenkou (1982). Trup těchto bezrukých soch je většinou lehce nakloněný, vlasy svázané do kompaktního drdolu plynule srostlého s tvarem hlavy a pozornost svedena na jeden ústřední velkoryse pojatý detail, ať už sklouzlou podprsenku, spadená těžká ňadra nebo vybočený kyčel.

      K výrazným a zároveň nejstarším aktům a k stěžejním příkladům Hendrychovy figurální tvorby vůbec patří sochy Pomony – římské bohyně ovoce a sadařství, symbolu plodnosti, úrody a sklizně, které Hendrych zpracovával od počátků osmdesátých let v několika variantách. V řešení z roku 1992 – Malá Pomona (1992) – vyhrotil sílu ženského mýtu a kultu mateřství do krajnosti, takže v uvolněném postoji s uťatýma rukama, výrazně nakročenou nohou a naddimenzovaném trupu protnul erotičnost pravěkých Venuší a bohyň Matek s tradicí antických legend.  K dalším příkladům Hendrychových soch inspirovanými antikou a mytologickými příběhy patří socha Kerbera (2014), který v Hendrychově podání není neohroženým tříhlavým strážcem podsvětí, jak bývá tradičně zobrazován, ale bezhlavým a těžce raněným zvířetem, které se dramaticky kácí k zemi, poté, co jej přemohl a zkrotil bůh síly a vytrvalosti Herakles.

      V souvislosti s okruhem Hendrychovy portrétní tvorby se vraťme do roku 1964, kdy Jan Hendrych zahájil aspirantské studium na Akademii výtvarných umění v Praze v sochařském ateliéru Karla Hladíka. Motivován dílem svého učitele, vynikajícího portrétisty, zde vytvořil řadu výtvarně vyzrálých portrétních hlav. V nich prokázal nejen přirozený smysl pro experimentátorské nakládání s hmotou, ale také zájem o psychologizaci portrétu. K stěžejním příkladům nejstarších hlav patří Portrét slečny Schlosserové (1964), Studie hlavy (1967), Dívčí hlava (1965), jejichž tvarosloví založené na náznakovosti a důrazu na světelnost amorfní hmoty ukazuje na poučení dílem postimpresionistického sochaře Medarda Rossa. Ovšem svobodnějším nakládáním s hlínou a ostrým napětím mezi měkkou modelací v obličeji a razantní strukturou tyto busty odkaz „rossovského“ jazyka významně překračují, přičemž výrazným prvkem redukování očí na pouhé vpichy zornic získávají magičnost starověkých plastik.

      V průběhu devadesátých let Jan Hendrych ve svých portrétních sochách dospíval k zvěcnění výtvarného jazyka a stále silnější stylizaci. K výrazným příkladům patří zejména sochy Arabská hlava II (2001–02) nebo Hlava (1995). Vedle přetrvávajícího zájmu o využívání struktur (Braillovo písmo, 2007) Hendrych začal do sochařského procesu nově zapojovat možnosti molitanu, který využívá pro konstrukci objemů jednotlivých tělesných částí. Následným odlitím do sádry, bronzu nebo později také do francouzského betonu se molitanové části fakticky zpevní, aniž by ztratily na pocitu měkkosti, pružnosti a ohebnosti, jak příkladně dokládá Hlava anděla v teplém prádle (2007).

      Posledním tematickým okruhem, jemuž se výstava věnuje, je okruh mostů, který Hendrych začal vytvářet na sklonku šedesátých let a plně rozvíjel od počátků sedmdesátých let motivován podněty čerpanými ze své restaurátorské činnosti, zejména z prací na barokních sochách Sv. Jana na mostě. Příkladem je jak bronzový reliéf, tak některá bozzetta  z pálené hlíny, v nichž můžeme sledovat samotné variace daného tématu. Bez ohledu na to, zda na mostě stojí figura nebo zda je ponechán prázdný, stává se Hendrychův okruh mostů citlivým odkazem k hlubším ontologickým otázkám o konečnosti člověka, která je artikulována zejména prostřednictvím postavy, ať již stojící, vrávorající nebo dokonce padající, jakožto odkazu na svržení sv. Jana Nepomuckého do Vltavy.

      Přestože výstava v chrudimské galerii Art zdaleka nemapuje umělcovu výtvarnou cestu v plné šíři, jasně vypovídá o způsobu jeho myšlení, přístupu k tvorbě a životu. V neposlední řadě prozrazuje umělcovo zaujetí každým sochařským úkolem a neustálou snahu o hledání nových možností. To dobře dokládá právě nejnovější soubor bozzett z pálené hlíny, v nichž témata figury, portrétů a mostů nabývají formu živé komorní skici, která svým pojetím i materiálem odkazuje k starověkému, zejména etruskému a mezopotámskému umění.

       Chrudimské galerii Art se podařilo ukázat, že tvorba Jana Hendrycha vystavěná na modernistické tradici a výrazovém a technologickém experimentu, se v průběhu času proměňovala, a to jak z hlediska tvarového pojetí, tak z hlediska využívaných výtvarných přístupů. Nepřímou konfrontací Hendrychových děl, jasně vyrůstajících z respektu ke starověkému a baroknímu sochařství, s díly malíře Martina Mrkvy, který inovativně pracuje s inspirací barokní malbou, vznikla zajímavá expozice, která divákům nabízí důležitý podnět zamyslet se nad uměním, kulturou i sebou samým v hlubším kontextu a širších souvislostech. 

                                                                                                                                                                                                                                                    Ilona Víchová 

Jan Hendrych / základní biografické údaje

28. 11. 1936 narozen v Praze

1951–1955 studium Průmyslové školy bytové kultury v Praze na Žižkově

1955–1961 studium Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze v sochařském atelieru Josefa Wagnera a Jana Kavana. Udržoval přátelské styky se svými souputníky z Akademie výtvarných umění, zejména s umělci z okruhu pražských neveřejných Konfrontací, tedy Alešem Veselým, Janem Koblasou, Antonínem Málkem, Zdenkem Beranem, ale také se sochařem Karlem Neprašem. 

1961–1963 výkon vojenské služby. Nejdříve v českoněmeckém pohraničí ve Filipově nedaleko Rumburku a poté Praze, kde asistoval v ateliéru sochaři Zdeňkovi Němečkovi. 

1963 člen improvizované skupiny Index

1964–1967 aspirantura na Akademii výtvarných umění v Praze u Karla Hladíka a Karla Lidického

1990–2015  vedoucím Ateliéru figurálního sochařství a medaile na Akademii výtvarných umění v Praze

1991 jmenován profesorem

1991 externí pedagogem v Ateliéru figurálního sochařství na Akademii umění v Bánské Bystrici

od roku 1993 členem znovuobnovené Umělecké besedy

1993–1995 prorektorem Akademie výtvarných umění v Praze

1997 a 1999 vedl dva semestry figurálního modelování na Akademii výtvarných umění v Helsinkách

2000–2009 vedoucím Ateliéru figurálního sochařství na Akademii umění v Bánské Bystrici

od roku 2003 buduje spolu s Janem Placákem expozici plastik ve volné přírodě (Horní Lučany)