O autoroviKresby / Drawings

Normální jedinečnost Jana Knapa

Radek Wohlmuth

Výtvarná skupina, kterou Jan Knap v roce 1979 založil společně se svými přáteli z Kunstakademie Düsseldorf Peterem Angermannem a Milanem Kuncem, se zřejmě nemohla jmenovat příhodněji než právě Normal. Významná je pro něj hned v několika ohledech. Nejenže upoutala pozornost, takže právě pozvání kurátora a pozdějšího dlouholetého ředitele Musea Ludwig v Kolíně nad Rýnem Kaspera Königa na kultovní výstavu nového německého umění Von hier aus (1984) bylo jedním z podnětů, které tehdy pětatřicetiletého Knapa přimělo zanechat studia bohoslovectví a navrátilo ho do světa umění. V souvislosti s tím dostal také první nabídku k uspořádání autorské výstavy, díky níž dospěl ke své typické tematice, technice i výrazu. Navíc právě kontroverzně nekontroverzní název seskupení jakoby mimoděk definoval jeho postoj k životu i tvorbě.

Jan Knap může být pro mnohé doslova naplněním „legendy o umělci“ - počínaje emigrací do Itálie 
v 60. letech, následným putováním po Brazílii, německým studiem u světoznámého Gerharda Richtera, na které navázal kariérou umývače oken ve Spojených státech i krátkým působením 
v řadách americké námořní pěchoty, aby   několik let pobýval v semináři v Římě a teprve pak se definitivně našel jako malíř. I když by jeho život bez nadsázky vydal na poutavou knihu nebo film, přesto je možné z určitého pohledu tvrdit, že je prostě normální. Totiž ve smyslu vnitřní logiky, poctivosti, věrnosti vlastnímu přesvědčení a odpovědnosti vůči svému svědomí.

Je normální projít celý svět, aby se člověk nakonec usadil jen pár kilometrů od místa, kde vyrůstal. Je normální opustit po roce a půl prestižní ateliér hvězdného profesora, když zvítězí pocit, že se tam už víc naučit nelze. Je normální klást důraz na řemeslo, aby měl člověk možnost vybrat si, jak se bude vyjadřovat. Je normální zažít na vlastní kůži newyorskou explozi avantgardy a potom ve své tvorbě navázat na lidové baroko, Mánesa nebo Svolinského. Je normální přesvědčit se o limitech abstrakce a nechat se fascinovat předmětností a realitou. Je normální okusit prázdnotu a přimknout se k plnosti.

Také vztah Jana Knapa ke kresbě je normální. Kresba pro něj představuje primární médium, které je ve výtvarném umění tradičně nositelem několika základních funkcí a hodnot. Jde o nejstarší výtvarný projev a minimálně z tohoto důvodu je pro něj logická a prověřená. Jan Knap dovedně využívá její dispozice i potenciál. Přestože kresbu používá často, kreslířem ve smyslu důsledné lineárnosti není, což samozřejmě neznamená, že by jím být nemohl, kdyby chtěl.

Kresba je obvyklou páteří Knapových kompozic, kterou dál rozvíjí lavírováním, pastelem nebo akvarelem. Bývá v přímém vztahu k jeho malbám a nejednou slouží jako přípravná studie, kterou si autor ověřuje detaily i celkové rozvržení zamýšleného obrazu. Není to ale pravidlem, takže jeho kresebná tvorba také zmnožuje námětovou oblast o konkrétní motivy, které se v malbě nevyskytují nebo jen občas. I to je důkazem, že právě kresba u Jana Knapa představuje v renesančním slova smyslu autonomní umělecké dílo. Přitom však s malbou přirozeně zachovává základní tématickou i vizuální jednotu a tím se z kontextu jeho tvorby nevyděluje. Naopak, působí jako její integrální část a zároveň prvek, který jeho práci dotváří v harmonický celek, protože zprostředkovává dokonalost jiného druhu – dokonalost spontánního gesta, dokonalost plnosti a výstižnosti zkratky, dokonalost ne/definitivnosti. Právě kresba nejvíc zviditelňuje Knapovy emoce, obvykle trochu skryté pod promyšlenými tahy olejovou barvou. Její dynamická plynulost a měkkost přitom dobře zrcadlí kvality jeho malby.

Kresba a malba jsou u Jana Knapa dvěma stranami téže mince, tak jak tomu bylo u velkých mistrů odedávna. I to je vlastně normální, nikoliv však běžné, protože zůstat normální v nenormální době a všem navzdory, je jedinečné. A právě takový je Jan Knap.