O autoroviTo jsem já
1935: narozen 13.5.1935 v Praze
1950: dostává svůj první fotoaparát KODAK BABY Brownie - první fotografické pokusy
1952: vyučen fotografem, až do roku 1983 pracuje jako reprodukční fotograf v tiskárnách
1959: používá "opravdový" fotoaparát Flexaret 6x6, též kreslí a maluje
1963: natrvalo ovlivněn katalogem velkolepé fotografické výstavy "Lidská rodina" (Edward Steichen)
1972: objevuje svou typickou "ZEĎ", která se stává synonymem pro jeho tvorbu.
1981: vychází první monografie "Il teatro de la vita" v Miláně
1983: fotografem ve svobodném povolání - věnuje se výhradně volné tvorbě
1990: jako vůbec první Čech je vyznamenán francouzským titulem "Le Chevalier des Arts et Letters" (Rytíř umění a literatury).
Francouzský režisér Jerome de Missolz o něm natáčí film "Jan Saudek - český fotograf"
2005: vychází jeho čtrnáctá, doposud nejrozsáhlejší monografie "SAUDEK" (nakl. Slovart, Praha) doprovázená velkou retrospektivní výstavou v Praze
Jan Saudek je světově nejproslulejším českým fotografem současnosti s více než 400 samostatnými výstavami po celém světě. Je zastoupen ve všech prestižních světových muzeích a uměleckých galeriích.
1935
Má matka porodí syna Karla a mě hned nato, jaksi návdavkem, a to mě předurčuje, abych pak po celý život byl č. 2
1935
Hned jak se narodím, tak mě příbuzní fotografují, stejně jako každé malé dítě. Později zase já je: instinktivní snaha nás všech zachovat památku
1939
Zdá se mi, že v březnu v jednom z německých obrněných vozů vidím Adolfa Hitlera. Ale byl to jistě jenom voják s podobným knírkem
1943
Čtu poprvé Célinovu Cestu do hlubin noci. Chápu ještě pramálo, ale jsem tím stylem mocně přitahován
1944
Vidím umírat lidi. Na cestách, na polích, zastřeleni. Někteří škubou nohou jako ve filmu, zemřou a jsou jako z vosku, ze sádry. Dlouho si je po dětském způsobu zblízka prohlížím
1945
Zvířecky prahnu po fyzické lásce, ale nedá se to realizovat: vždycky vypadám o pět let mladší
1945
Na pouliční svítilnu pověsí dav za nohy mladičkého německého vojáka. I jako dítě vidím, že je to příslušník wehrmachtu, ne zbraní SS. Polejou ho benzínem a zapálí. Křičí: "Mutti, Mutti! " Každou válku nejvíc odnesou ti nevinní
1946
V nějakém dárkovém balíku z Ameriky nalézám Sunday Comic Section, v níž je něco zabaleno. Spolu s tím jídlem hltám ty seriály: Li'1 Abner, Captain Marvel, Spirit. Jsem bez sebe obdivem
1947 - 1950
V časopisech Life vidím reportáže Margaret Bourke-Whiteové, Eugena Smithe, Giselle Freundové o Evitě Perónové. Giselle Freundová mi v roce 1977 dá Rolleiflex, co s ním tenkrát Evitu fotila. Používám ho dodnes. "Don't cry for me, Argentina."
1948
V nějaké knize vidím reprodukce děl Jacksona Pollocka, Normana Rockwella (jaká to kombinace) a obrazů Wyethových: jsem zničen. V té době v mé vlasti začínají malovat obrazy na způsob Komara a Melamida, ale úplně vážně. Po letech se je snažím někde najít, už neexistují. Jsem si ale jist, že ti Pollockové se uchovali
1949
Jel jsem na motocyklu (ČZ 125?)
1950
Vjel jsem do ženské, leč na kratičko. Musím ještě čekat plné tři roky, ale ani potom to není mnoho lepší. Začátek let padesátých - zpívá Frankie Laine, jsem uchvácen. Otcovo předválečné rádio ale odmítá poslouchat: dostává rány pěstí
1950
Dostávám svou první fotokameru: Kodak Baby Brownie. Je skvělá a pracoval bych s ní dále, ale zvláštní formát filmů do ní se už nevyrábí
1951
Aranžuji a pak koloruji svoji první fotografii. Rodinný lékař, kterému to matka rozpačitě ukazuje, říká bez rozpaků, že je to beznadějně špatné, kýčovité a zastaralé: věřím všemu a hned přestávám (po létech ten obrázek znovu nalézám: je krásný, jako je krásný čas mladosti! Dnes bych to už tak neuměl! Už ho zase, ten obrázek, nemám - ale viděl jsem ho ještě jednou - a to stačí. Ještě jednou, ještě jednou...)
1953
Spím s pannou - sám vlastně panic. Měl by to být skvělý začátek milostného života - a vidíte: rozcházíme se záhy, nadlouho, navždy
1955
Při nočním vojenském cvičení, vyslán s nějakou zprávou, uvíznu v pasti jemných drátků. Hodiny, až k ránu to trvá, se zoufale vyprošťuji. Tehdy poprvé zažívám silný, pocit bezmocnosti - pak už pořád
1956
Ještě během vojenské služby někde na západních hranicích slyším z A.F.N. Munich Pat Boonea zpívat When I Lost my Baby. Zní to tak lehce a přirozeně! Naši zpěváci té doby pějí tuřími hlasy jako na operetě
1958
Jezdíme s bratrem na italském skůtru, ovlivněni italskými filmy. Setkáváme se však zde vysoko na severu se strašlivým nepochopením, mnohdy i bitím. Ta zvířecí vážnost převládá dodnes: nikdo se neusměje, všichni se tváří velmi zaměstnaně, ustaraně
1959
Má mladičká manželka mi kupuje můj první skutečný fotoaparát. Flexaret 6x6. Pracuju s ním dodnes - dárkyně zmizela
Léta šedesátá
Dostává se mi do rukou katalog výstavy Family of Man, jsem okouzlen a umiňuji si, že takovou knížku o rodině člověka nafotografuju sám. V té době také zpívá Roy Orbison, Rolling Stones pějí I can't get no satisfaction. Dělá to na mne ohromný dojem. Tancuju divoce rock and roll - ale někdy se mi při těch výstředních figurách opilá partnerka pozvrací - o 26 let později vidím, že to, co jsem vždy chtěl tancovat, se už provozuje: dnes tomu říkají break dance
1965
Čtu Kafkův Proces - zůstávám bez dechu. V roce 1988 si předčítám celou noc až k ránu Nesnesitelnou lehkost bytí (a to ještě v angličtině). Situace se opakuje
1966
Dívka s podivným jménem Bojmíra mi ukazuje nahou a prohnutou zadnici (lordozu). Mnoho tomu gestu tenkrát nerozumím - později to budu hledat bez přestání
1966
V rádiu slyším Dylanovu Blowin'g in the Wind. Text ještě tehdy příliš nechápu, ale hned je mi jasné, že je to někdo, kdo ovlivní celou generaci
1969
Stojím na americké dvaačtyřicáté v New Yorku. Sám. Pak už pořád sám - když se vracím, děti mě nepoznávají
1969
Na Středozápadu slyším poprvé Scarborough Fair/Canticle od Simona a Garfunkela. Ta melodie mě bude uchvacovat ještě dalších 14 let
1970
Po jednom neúspěšném manželství končím v nějakém sklepě, jen na chvíli, než se z toho dostanu. Ze stěn stéká voda, v noci slyším, jak opadávají kusy promočené omítky. Zůstanu tam pak plných sedm let (do toho sklepení přichází na začátku sedmdesátých let má Veronika: objevená, oplodněná, opuštěná, a dokonce portrétovaná - to vše mnou samým!)
1971
Propláču celou noc až k ránu pro jedno své dítě (David, narozen 1966). Bojím se, že mi umře. Žije dál, ale ztratil jsem ho
1972
Nacházím svou Zed' - ale ještě si neuvědomuji, jak bude pro mne důležitá
1973
Zkouším také malovat a psát. Všichni se shodují: jsou to sračky. O mých fotografiích v mé vlasti panuje naprosté mlčení - později zjišťuji, že ne úmyslné: opravdu mě nikdo nezná
1974
Poznávám Janu D. - poprvé se setkávám se skutečným opovrhováním mravními hodnotami
1975
Veronice, co tak hezky voní, dělám dítě. Během výroby ztratí vědomí - bojím se, že mi umřela, ale ožije spolehlivě
1975
Vystupuji do hor. Jdu zcela sám a zabloudím, ale tvrdohlavě postupuji hustou vysokou klečí. Pojednou poznávám, že jsem na místě, kde člověk ještě nikdy nestál a kde, kdybych měl zemřít, by mě nikdo nehledal ani nenašel
1976
Květen až červenec - miluji rudovlasou dívku a ještě čtyřicet jiných: AIDS ještě tenkrát není v módě
1976
Matka dvou mých malých dětí tragicky umírá. Je brzy zapomenuta. Ach, chybí mi dodnes! Potkám ji znovu až kdoví kdy... Také můj otec umírá: život dlouhý a snad i šťastný. S ním jsem alespoň měl možnost se rozloučit
1977
Břicho noci mi vyvrhne do sklepa malou Zuzanku. Jí pilulky, čokoládu a slané tyčinky, když žízní, napije se slin
1977
V noci se probouzím s očními důlky plnými slz. V polospánku si na stěnu udělám poznámku a v pláči znovu usínám. Ráno je na stěně nápis "AUSCHWITZ"
1978
Sním barbiturát - sním o ráji
1979
Odchází Zuzanka. Když se jí ptám, proč se mnou vydržela tak dlouho, říká mi: "Protože ses mě nikdy na nic neptal"
1980
Dostávám poprvé tisíc dolarů, což se rovná mému celoročnímu platu dělníka, jímž ostatně stále ještě jsem
1983
Překonávám v běhu na delší vzdálenost (8 km) nejlepšího běžce naší grupy. Později mi vysvětlují, že "on neběhá zvlášť dobře". Rozbíječi iluzí...
1984
Mé nekonečné každodenní plahočení po fabrikách končí: dostávám (zázrakem) legitimaci Fondu čs. výtvarných umělců. Jsem na svobodě. Vedoucí si vymiňuje ještě devítiměsíční výpovědní lhůtu - zákon to dovoluje. Ale co je tři čtvrtě roku nesmyslné a zbytečné dřiny navíc proti těm 33 letům předtím?
1985
Ocitám se na nudistické pláži: ohromen krásou a ubohostí nás lidí
1985
Dostávám přidělen malý podkrovní byt: mám v něm fotokomoru, postel a stůl. Více nepotřebuji. Žiji tam dodnes
1986
Devatenáctiletá dívka mi s hlubokou vírou říká, že nevěří, že by staří lidé (40-50) to mohli ještě dělat - a já si vzpomínám na svůj deníček z učňovských dob, kdy jsem si napsal o uklízečce, že "baba se ve čtyřiceti znovu rozhořela"
1986
Pokouším se o sebevraždu - nikdy jsem ale nebyl dost důkladný a selhávám i tentokrát je to poprvé, co mi lajdáctví prospělo
1987
Přítelkyně mi oznamuje, že máme děťátko. To by byla, myslím, dobrá záminka k bližšímu seznámení
1987
Manželka, nebudu-li pořádně platit, slibuje, že mě dá zavřít do psychiatrické léčebny, kde "ze mne blázna teprve udělají". Je mi, jako bych o něčem podobném slýchal již předtím
1987
Potkávám uprostřed noci svou kdysi nejmilejší dceru Karolinu. Nepoznáme se navzájem pamatuji si ji před mnoha lety jako dítě a ona mne jako černovlasého chlapce - nejsme už ani jedno, ani druhé
1987
Rodina mi zabaví negativy - zažívám vydírání ve velkém stylu. Při nekonečných tahanicích o ně se dozvídám čistou pravdu o sobě: jsem hňup a pitomec a žádný umělec, jako je Anderle, ze mě nikdy nebude. Jsou to skutečnosti, které jsem vždycky tušil. Po pěti měsících dostávám své negativy zpět. Ten čas bez nich byl asi ten nejhorší v mém životě
1988
Stávám se kandidátem Svazu výtvarných umělců. Nikoliv členem, ale pouhým nápadníkem členství: nejnižší hodnost v té hierarchii titulů, co si umělci mezi sebou vzájemně rozdělují. Pouhý plavčík na lodi kolébající se na líném moři
1988
Snažím se to napsat světlem: podobu lásky, oddanosti, věrnosti až za hrob. Tvář domova co jsem chtěl a co nikdy nebudu mít. To všechno nedokážu prožít, ale umím to zobrazit. Dívám se k ztemnělému horizontu, za nímž čekají ženy, zlaťáky a sláva
1989
Celovečerní láska s Monikou, jejíž druhé jméno jsem nikdy neznal. Tělo nevýslovné krásy - a uvnitř toho všeho počítač: při lásce mě chladnokrevně pozoruje a myslí na nové džínsy co ode mne dostane.
Ach, chtěl bych ji mít! Dodnes na ni vzpomínám...
1990
Mladičká Francouzka mi vyčítá, že mám špinavé nehty, neměním si prádlo a jednou dokonce, že jsem opilý - dává mi pít mlíčko, které neexistuje
1991
Večeřím v nejlepší pařížské restauraci. Kecy o tom, že "červené víno má mít pokojovou teplotu", byly lži jako všechno, co mi kdy doma říkali: je podáváno velmi chladné, nejlepší na světě
1991
Má francouzská milenka Nathalie je vystřídána moravskou krasavicí. Je to klasický případ, kdy stáří (31) je nahrazováno mládím
1992
Několik lidí mě poznává na ulici a žádá autogram: jsem šťasten, ale dávám si pozor, abych radostí nezačal křepčit jako derviš
1993
Filmová společnost Febio si mě vybírá pro projekt GEN (100 Čechů dneška). Je to největší (a jediná) pocta jíž se mi kdy v životě u nás doma dostalo, protože panstvo, někdejší i novodobé, na mě vždy kašlalo
1993
Ach, ano, zapomněl jsem! I má láska odešla! Už dlouho stonala - a to ráno, co přestala žít, sešel jsem do údolí, přešel most a vyšplhal se na protější strmý vrch a z něj se díval, jak ten říční proud všechno odnáší: mé naděje, sny a sliby, ale i zármutek ašpínu - a jak se pak v té řece začíná zrcadlit vycházející slunce, co svítí stejně na všechny: na dobré i zlé.
Flow, river, flow...
1998
Vystavuji své fotografie naposledy ve své vlasti - výtěžek (7 milionů 200 tisíc korun) dávám na dobročinné účely. Je příliš mnoho napodobitelů - nechci už nikomu ukazovat cestu...
1999
Rozhoduji se, že udělám naráz 100 kliků - za dva roky jsem jich dokázal 80 (2001). Věřím, že za pár let to dokážu - dřív než budu starý. Ho hó!
2001
Sedím za svým stolem: všude tužky, lahvičky černé tuše, dopisy z celého světa, nějaká skromná kytička, kámen s krystaly, co mi dal synáček, útržky snů, fotografií - přeludy pouhé. Za oknem pak noc, černější než tuž v lahvičce. Na obzoru pár světel - za chvíli zhasnou i ta. A za horizontem co ten obraz půlí, je pak už jen noc a za ní nový den - a tam někde, ano, tam čekají ženy, zlaťáky a sláva. Tam já nedojdu, ale smím se tam dívat - a to stačí. A tak se dívám do té závratné dálky a toužím zahlédnout třpyt démantu, odlesk hvězdy, vzdálené zvoucí světlo přes propast let vzdor zneuznání a zapomnění, pořád, vždycky. Vždycky se tam budu dívat, do té tmy: pořád budu vyhlížet to světlo - a až jednou zahlédnu ten odlesk, přijdu vám říct...
2004
Asistuji při narození dítěte - v tisícině vteřiny jsem pochopil, že všechno ostatní, co měl jsem za závažné, byla nepodstatná šalba, a navždy poznal (opravdu jsem to nevěděl), co je láska a co je Mateřství: jedno a totéž.
2005
Nakladatelství Slovart vydává výpravnou knihu mých obrázků - současně má přítelkyně Sára, jako dárek k mým sedmdesátinám, připravila velkou výstavu. Kniha se záhy vyprodala a má další vydání - znamená to něco?
2006
Po dlouhém, bezmála nekonečném údobí ignorování ze strany vrchnosti, dostává se mi z rukou ministra kultury vyznamenání nejvyšší Artis Bohemiae Amicis spolu se spisovateli Vladimírem Körnerem a Milanem Kunderou - za šíření dobrého jména vlasti v zahraničí. Chci udělat knihu portrétů známých lidí. Současně slibuji řediteli Národního divadla, že za devět měsíců dokončím sto portrétů členů činohry, baletu a opery. Na konci léta svedu zase dvanáct shybů na doskočné hrazdě a výmyk na závěr.
