BiografieTváře / FacesPortréty 32 osobností32 Personalities Portraits

Narozen 26. srpna 1934 v Hlinsku
Studia na UMPRUM u profesora Karla Svolinského
Žije ve Žďárci u Skutče

Francouzský filozof, psycholog a historik Michel Foucault si ve své knize nazvané Archeologie vědění povzdechl (na straně 31): „Určitě nejsem jediný, kdo píše (tvoří), aby ztratil (svou) tvář.“ 

Tváře lidí, o něž se Václav Zeman zajímá nebo které jej celý život doprovázejí nebo dokonce pronásledují a nebo na které teprve nedávno natrefil, mi právě připadají, jako kdyby je autor kdesi už ztracené našel a přemaloval do svého notesu zrovna tak, jako když na podzim sbíráme spadané listí, ty záhadně zbarvené stromu ztracené tváře.

Mám po ruce mnoho dobrých důvodů k domněnce, že tomu tak skutečně u Václava Zemana je, neboť tváře, které zatím posbíral, patřily většinou lidem, kteří nás ostatní přesáhli, protože psali, malovali, komponovali či jinak tvořili, až přišel čas a jak říká Foucault a oni se ze sebe vydali natolik, že se kdesi ve své absolutní svobodě tvoření, vznikání nového, zcela rozpustili a splynuli s nekonečnem zanechávajíce nám své tváře, které přestali potřebovat.

Když Václav Zeman ty tváře zvedá a přenáší je do formátů, které teď vidíte kolem sebe, počíná si přitom s opatrností a obdivem, podobně jako to činíme my na podzim s oním spadaným listím. A on ty své listy (malířské desky) natáčí po světle, abychom se mohli, až je vše hotovo, třeba ptát:

-kam se to díváte, Gustave Mahlere?
-nad kým nebo nad čím zvedáte obočí, Thomasi Manne?

Nebo vztyčit prst a říci:

-vypadáte jako zplihlý proutník, Bohuslave Martinů, odmítnutý tou nezletilou baletkou kdysi na bulváru St. Martin.
-nebo: souhlasíme s vámi, Samueli Beckete, že údělem pravého muže je dno moře.
-nebo: vy tam vzadu, Erneste Hemingweyi , máte zcela pravdu, že je obrovským štěstím pro člověka žít v Paříži svou věčnou neděli po všechny dny a taky máte pravdu v tom, že když ta věčná neděle, ten pohyblivý svátek, jednou skončí, nastane poměrně bolestné pondělí. A vaše tvář, kterou Václav Zeman ztracenou našel někde v Latinské čtvrti, o tom smutku vypovídá zcela zřetelně. (Prosím, všimněte si pozorně toho výrazu, visí támhle…)

Tvář Václava Zemana jsem poznal poměrně dávno. Potkali jsme se před více než 40 lety a on mě upoutal tím, že šel zcela opačným směrem než já. Právě skončil UMPRUM v Praze u prof. Karla Svolinského, u něhož šest let studoval knižní ilustraci, a rozhodl se tvořit (jak napsal jeden ohlas na jeho tehdejší výstavu v polovině šedesátých let) v ústraní rodného Skutečska, odkud jsem já radostně pádil do jeho důvěrně známých prostor v Praze třeba v hospodě u Svitáků, kde jsme se pak občas vídali s jeho kamarády malíři a odkud se chvatně vracel do ústraní svého rodného Skutečska, ke své ženě Janě a dětem Markétě a Martinovi. Maloval a maluje, kreslí, dělá grafické úpravy, ilustruje, navrhuje plakáty, kalendáře a každého na první pohled upoutávala barevná a kompoziční čistota, kterou si zachoval dodnes.

Před třemi roky na Václava Zemana padlo zvláštní úsilí: malovat ony tváře osobností české a světové kultury. A tak se vydává do nejrůznějších časoprostorů a přitom rekapituluje a také znova objevuje sám sebe, své vztahy nejenom k těmto postavám, ale k hodnotám, které pro něho ony představují nebo také jejich díla či konkrétní postavy. Mám právě teď na mysli jeho věčné téma osud Dostojevského knížete Myškina, to předčasně dospělé věčné dítě, k němuž se Václav vracívá nejčastěji. Předně bych chtěl a tím i na závěr podtrhnout, že několik desítek obrazů vzniklých právě v posledních letech, je úctyhodný objem práce, jehož část si můžete zde prohlédnout a já pevně věřím, že vám to bude stát za to.

Stanislav Brouček