1902-1980 Život a dílo / The Life and WorkVýběr z grafického díla z let 1929 - 1967 / The selection of the graphic work from 1929 - 1967

Toyen
Životopis / Biography

Z hlediska uměleckého, osobního i politického patří malířka Toyen (Praha 1902 - Paříž 1980) k nejsvobodnějším tvůrčím osobnostem minulého století.

Odmítla své civilní jméno (Marie Čermínová) a přijala dodnes záhadný pseudonym, nesklonný a bezrodý, zrušila spoutávající rodinné vazby ve prospěch několika přátel "spřízněných volbou", protestovala proti měšťáckým konvencím příklonem k anarchistickému hnutí, popřela tradiční "ženskou roli" jak důsledně nezávislým způsobem života, tak i vysokými nároky na vlastní tvorbu, která díky mimořádným malířským kvalitám, odvážné představivosti a intenzitě výrazu zaujímá jedinečné místo v celku moderního umění.

Ačkoli životní osudy Toyen byly velmi pohnuté, její tvorba si při vší dynamičnosti stále zachovávala autentičnost a vnitřní konzistenci. Na začátku dvacátých let navázala celoživotní přátelství s malířem Jindřichem Štyrským (1899-1942), s nímž vytvořila pozoruhodné tvůrčí spojenectví dvou výjimečných individualit, které se vzájemně inspirovaly a doplňovaly. Oba se v roce 1923 připojili k avantgardnímu sdružení mladé české generace Devětsil. Zatímco v raných pracích se Toyen vyrovnávala s postkubistickým tvaroslovím a s impulsy purismu, v polovině dvacátých let namalovala soubor půvabných naivizujících obrazů, většinou s hedonistickými náměty. Na konci roku 1925 odjela společně se Štyrským na delší pobyt do Paříže, kde následujícího roku vyhlásili vlastní umělecký směr - artificielismus, který představoval originální alternativu k surrealismu a abstrakci jako vůdčím proudům tehdejší pařížské avantgardy.

Po návratu do Prahy na konci dvacátých let se začala tvorba obou artificielistů postupně sbližovat se surrealismem. Tento trend vyvrcholil na jaře 1934, kdy se stali zakládajícími členy Skupiny surrealistů v ČSR, která pracovala v přímé součinnosti s Bretonovou skupinou. Bretonova a Éluardova návštěva Prahy v roce 1935 znamenala pro Toyen začátek inspirativních osobních vztahů.

Důležité mezinárodní kontakty i domácí úspěchy však radikálně přerušila okupace Československa; podobně jako ostatní surrealisté, i Toyen tehdy tvořila v ilegalitě, bez možnosti vystavovat nebo publikovat své práce. Konec války přinesl jen dočasnou svobodu, neboť v Praze získávali stále větší vliv stalinisté. V předtuše komunistického převratu opustila Toyen již v roce 1947 Československo a odešla s básníkem Jindřichem Heislerem do Paříže, kde zůstala v exilu až dokonce života. Po Bretonově a Péretově boku se účastnila surrealistických aktivit.

Pro Toyen bylo malování přirozenou vnitřní potřebou, oproštěnou od jakékoli ctižádostivosti. Sama se nikde neprosazovala, nepřizpůsobovala se požadavkům galeristů a výtvarných kritiků. Své samostatné výstavy obvykle pojímala jako manifestaci přátelství se surrealistickými básníky, kteří pro ni psali verše či texty do originálně upravených katalogů; také její českou monografii z roku 1938 napsal básník Vítězslav Nezval, zatímco do francouzské z roku 1953 přispěli André Breton, Benjamin Péret a Jindřich Heisler.

Toyen (Prague 1902 - Paris 1980) was the leading Czech Surrealist who played an important role in the International Surrealist movement.

From artistic, political and personal point of views, she was one of the most independent creative artists in the last century. Toyen rejected her name (Marie Cerminova) and chose to pursue her career as an artist under an assumed name - a mysterious name without a gender. She broke all links to her family in favour of several friends who were "bound by choice". Toyen protested against bourgeois tendencies and endorsed the anarchist movement. She disclaimed any suggestion that she play a traditional woman's role by leading an independent way of life and, on the other hand, displaying no compromise for the quality of her work.

Although Toyen's life was full of personal turbulences and misfortunes, her work retained authenticity and inner consistency. In the early 1920s, she began her lifelong friendship with the Czech painter, photographer and poet, Jindrich Styrsky (1899-1942). This was a remarcable union of two individuals who inspired, influenced and complemented each other. In 1923, they joined a young avandgarde artists' association Devetsil. In her early works, Toyen played with post-Cubism with puristic impulses. In mid-1920s, however, created a series of naive paintings with hedonistic motifs. At the end of 1926, Toyen and Styrsky left Prague and moved to Paris. In the following year, they announced their own alternative to both of the leading avantgarde trends in Paris, Abstraction and Surrealism - Artificialism.

By the end of the 1920s, Toyen's work become sufficiently Surrealist. In 1934, she became one of the founding membes of the Czech Surrealist Group in Prague, which was in a close cooperation with Breton's group. In 1935, Andre Breton and the poet Paul Eluard came to Prague and began a liflong friendship with Toyen, interrupted only by the Nazi invasion and conquest of Czechoslovakia. During the years of the occupation, Toyen's art went underground as Surrealism was another of the "Degenerate" art movements banned by the Nazis, and Toyen, though she worked throughout the war years could not exhibit. After the war, she showed her work briefly in Prague before fleeing to Paris in 1947 to escape the Communist takeover. Back in Paris, she worked until the end of her life with Breton and the French poet Benjamin Peret, as well as with Czech poet Jindrich Heisler.

Toyen regarded painting as a natural need free of any ambition. She never conformed to the demands and claims of gallerists and art critics. Exhibiting her paintings was an opportunity to express her friendship with Surrealist poets, who wrote poems for her or text for catalogues. The French edition of Toyen monograph from 1953 includes works by André Breton, Benjamin Péret, and Jindřich Heisler.

After her death, a retrospective of her work and of her collaborations with her Czech colleagues was shown at the Centre Georges Pompidou, and in the following years, a number of important retrospectives were held.

Toyen a grafika

Toyen (1902-1980), méně známá pod občanským jménem Marie Čermínová, zažívá svůj zasloužený boom. Před čtyřmi lety přilákala její retrospektiva do Galerie hl. města Prahy téměř 67.000 návštěvníků, vydána byla objemná monografie a pokračování, týkající se knižních ilustrací. Obraz Toyen s názvem Růžový spektr (s cenovkou 3,15 milionu korun + aukční marže) se stal nejvýše vydraženým dílem roku 2002.

Její životní příběh je jako filmová povídka (režisér Jan Němec o zfilmování vážně uvažuje). Po smrti svého předchozího partnera Jindřicha Štyrského žila s o generaci mladším surrealistickým básníkem Jindřichem Heislerem. Ten se odmítl jako Žid registrovat a během války se schovával u Toyen ve vaně. Oba po celou tu dobu tvořili - Toyen malovala a připravovala soukromé surrealistické a protiválečné tisky, např. legendární Přízraky pouště, Jen poštolky chčí klidně na desatero a Střelnici: z té jsou na výstavě dva kolorované exponáty. Po válce oba pochopili politickou situaci - v roce 1947 odjeli do Francie a už se nikdy nevrátili.

Legendami opředená Toyen jako jedna z mála francouzských Čechů (na rozdíl od Kupky, Šímy, Kubína a dalších) přerušila do konce života veškeré styky s domovem, a ani v uvolněných šedesátých letech Československo nenavštívila; její tehdejší výstavy byly komponovány z veřejných a soukromých sbírek.
Je mnoho legend ohledně vzniku pseudonymu Toyen: nejpravděpodobněji může jít o zkratku francouzského slova "citoyen" (občan), nebo o zkomoleninu spojení "to je on" - což by odpovídalo její provokativní mužské autostylizaci. Legendou z jiného soudku, tradovanou blízkými pařížskými surrealisty, je, že se o panenství připravila sama! Zálibu v pornografii bez zábran vypilovala Toyen do slastné dokonalosti a v třicátých letech neměla v kresebných variacích vzpínajících se pohlavních orgánů ani mezi muži sparingpartnera. U dráždivých erotických artefaktů asi tušila, že přestřelila, proto se podepisovala jen "T.", nebo mnohem záhadněji "XX". V tirážích se o autorce píše v mužském rodu: "vytvořil" či "nakreslil"...

Soupis knižní tvorby - zahrnující nejen ilustrace a frontispisy, ale i obálky, vazby a úpravy - se zastavil u ohromujícího čísla 570 položek. Toyen jako femme fatale měla v kruzích české avantgardy výsadní postavení a umělecké okolí jí obživu tolerovalo; nebyla totiž za své líbivě komerční knižní ilustrace vyloučena ani ze Skupiny surrealistů v ČR, ani z Devětsilu (jako se to stalo za mnohým, např. sochař Makovský byl odejit za svoji štukatérskou práci a Jiřímu Voskovcovi při filmování v Pohádce máje nepomohl ani pseudonym).

Za celý svůj život nevytvořila Toyen jedinou volnou grafiku; vše, co se dnes na trhu s uměním v oblasti prací na papíře objevuje, jsou litografie, lepty a zinkografie (některé vzácně ručně kolorovány), původně součásti bibliofilií, souborů nebo knižních ilustrací. Kresby dam s půvabnými ksichtíky a krásnými figurami, které byly v třicátých a čtyřicátých letech hodnoceny jako komerční zdroj obživy, se po pražské výstavě staly vyhledávanou součástí tvorby, o kterou projevují zájem nejen sběratelé, ale především široká veřejnost. Neřekl bych, že tento líbivější segment za její surrealistickou malbou pokulhává, a naopak: ne všechna díla zvláště z autorčina pařížského období mají galerijní hodnotu, některá postrádají vnitřní náboj a jsou pořizovány především pro sílu jména Toyen. Na druhou stranu za povedené lze považovat např. vystavené listy z cyklů Sur le champ (Ihned) z roku 1967 a La Foret sacrilege (Svatokrádežný les) z roku 1969.

Výstava zahrnuje čtyřicet let tvorby Toyen (1930-1969). Vedle půvabných ilustrací a frontispisů jsou ke shlédnutí např. méně známá exlibris, odborníky ceněné obálky s fotokolážemi, dokonce i hlubotiskové ražby do plátna a papíru, sloužící původně na knižní vazbu. Valná většina vystavených artefaktů z poetického předválečného období pochází z konvolutu, který umělkyně darovala před odchodem z Československa svému poslednímu českému nakladateli; chloubou jsou nejen barevné litografie, ale především vzácné půvabně ručně kolorované zinkografie.

Těžko říci, jestli by svéráznou první dámu meziválečné avantgardy současný zájem v její vlasti potěšil, ale v každém případě Toyen umí po tolika letech těšit nás.

Dr. Vilém Stránský
Praha, únor 2004