Ivo KřenLinoryty aneb Den, kdy se může stát úplně všechno

Ivo Křen (1964–2020, Pardubice) absolvoval v letech 1983–1988 Pedagogickou fakultu v Hradci Králové, obor výtvarná výchova a český jazyk. Diplomoval grafickým cyklem ilustrací Noc s Hamletem k poezii Vladimíra Holana. Stal se členem Sdružení českých umělců grafiků Hollar a za svou grafickou práci získal řadu cen. Jeho životní cesta je spjatá se sklem. Vytvořil a rozšířil sbírku moderního ateliérového skla pardubického musea. Byl zakladatelem sklářské skupiny Rubikon (Jaromír Rybák, Bohumil Eliáš st, Bohumil Eliáš ml.,
Jan Exnar, Jaroslav Matouš), s níž realizoval výstavy po celém světě.

Znalec skla, kurátor sbírky Východočeského muzea v Pardubicích, grafik se specializací na barevné linoryty a teoretik sklářské skupiny Rubikon, občasný performer Ivo Křen je  autorem přepestré řady tisků. Jeho tvůrčí potenciál je zodpovědný a trpělivý, zároveň hravý a monumentální. Výstavy zahajoval ve vlastnoručně pomalovaném saku,
přátele obdarovával metály z nalezených věcí a odznáčky s kocourem Barnabášem, vtipnými kresbami a kolážemi. Dvě ze svých výstav věnoval dětem. A kromě toho vyryl desítky grafik s upravenými zahradami, dešťovými oblaky a pomalu klíčícím osením.

Co potřebuje grafik k úspěšné kariéře? Trpělivost, konceptuální myšlení a schopnost kombinovat barvy. To je řemeslná stránka. Ale potřebuje také téma, autenticitu, s níž nabízí divákovi něco ze sebe, co je jedinečné a přece natolik univerzální, že jsme to schopni sdílet. Řemeslná stránka linorytu je velmi náročná na čas a usebrání. Po většinu času grafik sedí za stolem a odrývá do starého linolea tvary. Ty pak otiskne a pokračuje s další barvou. Ivo Křen běžně vytvářel soutisky víc jak dvou desítek vrstev barev na jednom listu. Víme to díky poznámkám ve formě vzorníků s tečkami, vždy poctivě označených názvem grafiky. Zapomenuté záhony mají 13 barev, Zelený den 18, a Krajina v poledním žáru 23. To už je počet, kdy odstíny ani nedokážeme pojmenovat. Krapplak, caput mortuum, kobalt, kadmium, korál, alizarin, lila, rumělka, ultramarín, chromoxid, umbra, siena a dalších deset valérů od žluté po okrovou a zelenou. V otisku spolu vytvářejí přesně tu harmonii, jež okouzlí naše oko a dojme naše srdce. 

Vystavená série mapuje autorovu etapu od postmoderních devadesátých let až k vyzrálým zahradám třetřetího tisíciletí. To už dávno nechal za sebou rozhněvaného mladého muže, který se zhlédl v temnotě veršů Noci s Hamletem Vladimíra Holana. Expresivita je minulosti, nyní nad čárou převažují bloky barev, souvislá pole šrafur a iluzivně z plochy vystupující objekty.

Martina Vítková – výňatek z textu