O AUTOROVIEcce homo
Jiří Anderle se narodil roku 1936 v Pavlíkově na Rakovnicku.
Roku 1961 vystudoval AVU (malbu u Antonína Pelce a grafiku u Vladimíra Silovského). Styl jeho kresby grafiky se vyhraňoval v době profesionálního působení v Černém divadle, se kterým sjezdil skoro celý svět jako technik i herec.
Známý, zejména v zahraničí, začal být v polovině 60. let. V letech 1969-73 působil na VŠUP jako asistent Zdeňka Sklenáře a Jiřího Trnky.
V desítkách grafických a obrazových cyklů Anderle naléhavě a působivě vyjadřuje existenciální úzkost člověka jak konkrétní (válka), tak i obecnou, nadčasovou (stárnutí, samota). V poslední době se od těchto výstražných až tragických témat posouvá a blíží se k abstrakci.
Počet Anderleho samostatných výstav v celém světě se blíží stovce, tam také získal okolo čtyřiceti cen. Je zastoupen například v newyorském Metropolitním muzeu i v pařížském Pompidouově centru.
Jako všestranně múzický člověk je kupříkladu i bubeníkem kapely Grafičanka a autorem, hercem i hudebním redaktorem oblíbeného rozhlasového pořadu Láska za lásku.
Jiri Anderle - born in Pavlikov, 1936. A Czech painter, draughtsman and printmaker.
From 1955 to 1961, Anderle studied painting and graphic art at the Academy of Fine Arts in Prague. From 1961 to 1968, he worked at the Black Theatre of Jiri Srnec, with which he travelled the world as a technician and actor.
Anderle's primary means of expression is drawing. His work forms closed complexes that capture moments of human existence, either in connection with ancient myths and legends or as aspects of contemporary life.
The phenomenon of time is an important expressive element in his work, as a metaphor or in the form of a phased record of change, for instance ageing process. His whole work is based on the contrast of the real and the fantastic, logic and absurdity, beauty and hideousness, good and evil. These contrasts are already evident in his early drawings of figural scenes from dreams that are connected with the later apocalyptic visions. In his series of paintings, drawings and graphic works Commedia dell'arte (1985) scenes of atrocities are merged with fantastic drawings of human figures and heads. In the series of paintings, drawings and graphics Appassionata humana (1989) he re-evaluated Surrealist imagery and formlessness.
Richard Drury
foto Petr Jedinák, 2006
Jiří Anderle - výtvarník vnitřní představivosti
text Richard Drury
„Celý náš život je pokračováním tradice, procesem nové tvůrčí interpretace a pohybu od znaku k znaku, v němž nevidíme začátek ani konec.“
Don Cupitt
Jiří Anderle je umělec obdarovaný schopností pronikat do historického myšlenkového a výrazového bohatství lidstva. Soustřeďuje se na ta nejhlubší zákoutí našeho společného dědictví a z nesčetných vědomých a podvědomých představ vytváří umělecká díla, v nichž se stýká minulost a přítomnost, sen a skutečnost. Výsledkem jsou působivé metafory o lidské existenci a jeho složité škále morálky, charakteru a zkušenosti. Rozsáhlé a různorodé dílo, které Anderle vytvořil za více než čtyřicet let, zahrnuje grafické listy, kresby, obrazy a plastiky. Navzdory veškeré rozmanitosti forem a technik však Anderleho polyfonní umění spojuje jeden výrazný a všudypřítomný princip: prvotní humanistické vidění, přesahující pojmy lineárního času a vzájemné kulturní odlišnosti, které zkoumá ta nejzákladnější a nejobecnější témata, s nimiž se lidstvo potýká, a to prostřednictvím groteskního proměňování při čemž se lidské tělo stává hmatatelným metaforickým ztělesněním poskvrněné duše prodlévající uvnitř. Jiří Anderle si je vědom našeho dočasného místa v odvěkém příběhu lidstva a neustále nám připomíná, že jsme nositeli společné minulosti, jejíž nesmírnost si lze jen stěží představit, a že proto nemůžeme ignorovat povinnost čelit mnohým podobám zla, které jako otrávené jablko předává jedna generace druhé. Anderle tím, že ve svém díle nastavuje zrcadlo pozitivním i negativním lidským vlastnostem, nás oslovuje jako člověk, který proniká za povrchní a pomíjivé zdání a své pocity vyjadřuje jak v rovině intelektu, tak instinktu. Čerpá ze svých bohatých vnitřních myšlenek a pocitů, aby nám vykreslil obrazy metaforického dramatu, přesahujícího naše vnější vidění. Alexej Javlenskij říká: „Umělec vyjadřuje pouze to, co má v sobě, nikoli to, co vidí svýma očima.“
Odmaskování vnitřního bytí
Jiří Anderle patří ke generaci vyrůstající v době, kdy česká společnost zažívala traumata druhé světové války a komunistického převratu v roce 1948. Tyto ochromující rány osudu se na něm nutně hluboce podepsaly, když se stal svědkem postupného rozkladu společenských a osobních hodnot. Od dětství byl všímavým a analytickým pozorovatelem lidí kolem sebe a jeho zkušenost brzy nalezla konkrétní uměleckou formu v klíčových (a celoživotních) motivech tance, bubeníka a masky. Můžeme-li říci, že v díle Jiřího Anderleho zaznívá jakási rytmická vnitřní energie, pak jeho maskovaní tanečníci a bubeníci představují figurální ztělesnění této kvality. Jeho první zralý cyklus „Vesnické tancovačky“ z počátku 60. let představuje psychologicky nabitou metaforu složitostí lidských vztahů, v nichž vnější zdání může velmi klamat. Vesnické tancovačky jsou výrazně autobiografickými symboly, což potvrdil sám umělec, když vzpomínal na své dětství a mládí:
„Jako mnoho ostatních dětí jsem se u našeho vesnického pokrývače učil hrát na housle. Pak jsem si v pražském bazaru koupil vysloužilý vojenský bubínek a sám jsem se na něj naučil hrát. Zřetězením náhod došlo k tomu, že jsem poprvé seděl za bubnem a hrál v malé vesnické hospodě na taneční zábavě. To hraní o sobotách a nedělích trvalo během studia osm let.
Mládí, ten hladový živel, potřebuje být stále syceno nevšedními jevy a taneční zábava právě takovým nevšedním, šťavnatým soustem je. Protože jsem v té době četl Dostojevského, Gogola, Flauberta, Kafku a z rádia poslouchal Stravinského, Janáčka a další autory 20. století, mé vnímání bylo vybičováno do krajnosti. Tanec jsem viděl jako rituál zrcadlící prapodstatu lidského bytí, víc a víc naší hudbou roztáčený často jsem byl děním v sále úplně stržen. Pozoroval jsem, jak lidi při tanci nad sebou ztrácejí kontrolu, někdy i upadli na zem. Ten film se mi v paměti promítá dodnes, střety mládí se stářím, krásy s drsností, lásky s nenávistí. Ale i to nehezké zář té naší muziky zkrášlovala.“
Jiří Anderle byl v 60. letech členem pražského Černého divadla, a tak měl možnost čerpat z přímé zkušenosti dočasné masky, jakou představuje divadelní role. V prostředí vyznačujícím se umělými identitami a pomíjivostí dokonce i toho nejbouřlivějšího potlesku si musel až příliš uvědomovat postavení člověka coby krátce žijící loutky na jevišti života, která se snaží odehrát svou roli dříve, než se opona nevyhnutelně spustí.
Od začátku 60. let je základním rysem tvůrčího přístupu Jiřího Anderleho proces, během něhož formy – lidské i jiné – procházejí jakousi hlubinnou dekonstrukcí. Vnější skořápka formy se rozpouští a odhaluje vnitřní strukturu svého bytí, což bývá nezřídka zneklidňující splet organických prvků a vizualizovaných psychických a fyzických pulsů. Anderle nám tak ukazuje alchymii lidské interakce v jejím prvotním stavu, přičemž obnažuje instinktivní vrstvu toho, co se moderní společnost snaží zakrýt ritualizovaným a konvenčním chováním. Výsledné organismy, bizarně proměněné Anderleho nespoutanou představivostí, připomínají jeho setkání s „rentgenovými“ kresbami australských domorodců v roce 1964, které znázorňují fyzické organismy zevnitř i zvenku, jako by chtěly potvrdit nedělitelnost vnitřního bytí a vnější reálné existence člověka. Tento jev se výrazně objevuje v jeho cyklech „Hlavy“ a „Bez kůže“ z poloviny 60. let, na nichž pracoval s nervně taženou čarou suché jehly, čímž vytvářel filigránsky utkanou sít spletitých vláken. Ta jsou uspořádána v bizarní formy, které nutí pozorovatele k tomu, aby v groteskní změti zneklidňujících, zpola antropomorfních konstrukcí objevil nějaké osobní vztažné body. Lidské tělo je „svlečené“ na kost, rozpuštěné a groteskně rozlámané umělcovou zdánlivě bezmeznou fantazií. Jsme svědky jakéhosi „pračasu“ předcházejícímu lidskému času, dimenze, v níž se velkolepá dramata odvíjejí způsobem, který můžeme pouze vytušit, neboť zůstává nevysloven.
V liberální atmosféře 60. let 20. století mohl Anderle cestovat po světě a vstřebávat různé podněty: k dosavadním inspiracím obrazy Dürera, Bosche, Kandinského, Kleea a Picassa přidal čerstvé vlivy, jako byla například neklidná energie a neobyčejný magnetismus Wolse. Koncem 60. let se Anderle věnoval práci na cyklu „Perspektivy“, v němž se vedle zřetelných lidských postav objevují hrozivé organické formy. Společně tak vytvářejí příběh beze slov, grafické vyprávění zobrazující buď vznik, anebo apokalyptický zánik lidstva. Narativní, téměř divadelní prostor v Anderleho grafických listech z konce 60. a počátku 70. let, plný rytmických vzorů připomínajících neslyšitelné zvukové vlny, zůstal dominantním prvkem jeho výrazového rejstříku. Vzhledem k tomu, že jedním ze základních instinktů umožňujících přežití žijících organismů je konzumace jiných organismů, není nijak překvapující, že se tento jev objevil také jako metafora v mnoha dalších Anderleho dílech. Jeho „Žrouti“, téma autorova cyklu z roku 1978, jsou však symbolem ani ne tak přirozeného a snesitelného procesu sebevyživování jako spíše nenasytné touhy po moci a materiálním blahobytu.
„Umění nemůže být moderní. Umění je věčné.“
Egon Schiele
Anderleho aktivní vztah k dědictví nejzávažnějších postav v dějinách výtvarného umění se naplno projevil v cyklech grafických listů z 80. let, nazvaných „Dialogy se starými mistry“. V dokonalém přepracování motivů z děl takových mistrů jako Bosch, Dürer, Cranach, Caravaggio, Rembrandt, Rubens, Goya, Ingres Anderle potvrdil trvalou platnost hodnot, které zastávali, tím, že je staví do konfrontace s tématy převzatými z brutálního a amorálního kontextu 20. století. Sugestivní způsob, jakým po řadu let prozkoumával kulturní ideje a formy minulosti a v kontextu současnosti měnil jejich zaměření, vedl během let ke vzniku řady děl, která přinášejí výmluvný, snad i nadčasový průřez lidskou povahou. Tyto grafické listy mají nesporné lyrické kvality, ale nemají za úkol pouze okouzlit - naopak, nutí nás k zamyšlení nad samotným smyslem kulturní symboliky. Anderle nás oslovuje prostřednictvím rozměru času, který je sice zřetelně usazený v minulosti, ale přesto je účinným prostředkem k vyjádření mravních zásad a pochopení osudů naší doby.
V Anderleho „Variaci na ‚Dámu ve žlutém‘ od Alessa Baldovinettiho (Il sorriso)“ z roku 1978 se objevuje motiv, který se stal charakteristickým znakem jeho figurativní řeči - opakovaná juxtapozice lidského profilu nebo těla v rytmickém psychologickém dramatu, jež - ne nepodobně kolážím Jiřího Koláře - otevírá překvapující a duchovně aktuální rozměr. Například v Kolářově koláži ‚Čtyřnásobný portrét‘ z roku 1963 se čtyřikrát opakuje profil renesančního člověka a klasický motiv se stává fascinujícím prostředkem k vyjádření toho, co teoretik umění Jindřich Chalupecký označil výrazem „multidimenzionalita a simultaneita, příznačná pro strukturu našeho nového světa i našeho nového vědomí“. Anderleho použití obrazového schématu připomínajícího koláž, nemluvě o jeho skutečných kolážích, má mnoho společného s Kolářovým výrazovým prostředkem přetavujícím čas a prostor, i když v Anderleho díle není vizuální složka lidského výrazu vyjádřena pouze rozpohybovanou konfrontací vizuálních prvků, ale je hmatatelná v souvislých proměnách, kterými tvář nebo tělo procházejí. Dílo jako například Variace na Rubensův motiv „Dáma v kožichu - Hélène Fourmentová“ ukazuje, jak Anderle proměňuje lidskou postavu v různých polohách existence. Smyslná radost původní Hélène Fourmentové mizí, dokud nezůstane pouze existenciální zbytek, který nám připomíná pomíjivost smyslové rozkoše mládí.
Počátkem 80. let Anderle pracoval na cyklech „Horacius: Quid sit futurum cras, fuge quaerere!“, Danteho „Božská komedie“ a „Vanitas“, které se nadále věnují tématům, jež proti sobě staví naši fyzickou smrtelnost a věčnou, obecně lidskou zkušenost rozkoše, bolesti, radosti a smutku. Elegance je v nich konfrontována s groteskností, mládí se stářím a pomíjivý přepych života s nevyhnutelnou přítomností smrti; díla čerpají silnou narativní přesvědčivost právě z dialogu mezi těmito prvky. Téma Dantovy nešťastné lásky k Beatrici Portinariové symbolizuje v Anderleho díle tragédii našich marných nadějí, zatímco Dantova cesta Peklem, Očistcem a Rájem slouží jako sugestivní základ pro Anderleho vlastní umělecké zkoumání různých stupňů lidské existence.
„Lidé jsou zakleti v dějinách a dějiny jsou zaklety v nich.“
James Baldwin
Ústřední osu celoživotního díla Jiřího Anderleho netvoří pouze umění minulých věků, ale především plynutí samotného lidského vědomí bouřlivým během dějin. Motivy čerpané z dědictví uplynulých staletí jsou opět prozkoumávány kritickým pohledem na umělcovu vlastní společnost, která byla po čtyřicet let uzavřená do mikrosvěta latentního strachu a převrácených hodnot. Anderleho umění alegorickou formou reflektuje různé zvraty, kterými český národ v moderní době prošel, především pak období po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968, kdy těžce utrpěla kulturní kontinuita české společnosti i svoboda jednotlivce. Anderleho obrazy po tomto období nabývají stále větší naléhavosti; jeho trýzněné postavy neslyšně a bezmocně křičí, neboť je jim souzeno přebývat v kafkovském světě plném obav, nedůvěry a děsivé absurdity. Postava se stává trápícím se symbolem normalizační společnosti, což je patrné zvláště v cyklu „Relace – mezilidské vztahy“, na němž Anderle začal pracovat v roce 1975. Téměř poetická lehkost, s jakou autor tvoří své metaforické bytosti, jenom zvyšuje dopad jejich odpudivého zevnějšku a jednání.
Grafický list „Appassionata“ z roku 1976 je vyvrcholením této vnitřní úzkosti; v zemi, kde se za nekompromisního komunistického režimu 70. let zastavil čas Anderle zobrazuje neodvratný konec civilizace, v níž se klasická antická architektura (a osvícená lidská společnost, kterou tato architektura symbolizuje) rozpadá a lidé se proměňují v přízračné stíny připomínající oběti jaderné katastrofy. Tichý zánik etických hodnot v normalizačním Československu, skrytý za radostnou propagandou a zcela materialistickými zájmy, nachází v tomto díle šokující univerzální metaforu.
Témata křehkosti lidského života a iluze světské moci jsou nejvýrazněji zpracována v cyklu „Fragmenty“, započatém v roce 1979. Tyto grafické listy představují přímou metaforu zranitelnosti všeho, co považujeme za trvalé (mládí, krása, společenské a hierarchické struktury), nesou stopy ničivých účinků času a hmatatelné otisky násilí a zániku. Naše existence je odhalena taková, jaká je - jako mozaika kolektivních a osobních osudů, jež jsou neustále vystavovány hrozbě zničení, protože si nejsme vědomi své odpovědnosti vůči tomu, co vše bylo před námi a co bude po nás.
V roce 1980 začal Jiří Anderle pracovat na cyklu, který se dále věnoval tématu sestupu lidstva do propasti sebezničení. Má název „Iluze a realita“ a obsahuje patrně nejsžíravější grotesknost a nejpronikavější lidské obrazy, jaké lze v jeho díle nalézt. Autor na základě černobílé fotografie zachycuje monumentální rozuzlení lidského příběhu a své postavy přitom nezřídka symbolicky svléká do naha, aby tváří v tvář neúprosnému osudu každé postavy vyrovnal rozdíly v jejich společenském postavení či hodnosti. Proniká skrze vnější slupku světské moci a odhaluje duši uvnitř, umísťuje své postavy do dimenze, v níž je fyzické vzezření lidí určováno tím, co je v jejich nitru, nebo tím, co zažijí - brutalitou, nabubřelostí, hrůzou tragické smrti. Vzhledem k opravdové působivosti těchto groteskních portrétů je zřejmé, že fotografie je paradoxně iluzí a Anderleho dimenze naopak realitou. To platí například o jeho díle „Manželský pár“ z roku 1982.
Dalším dílem, které zkoumá otázku stále důmyslnější schopnosti člověka řídit svůj zánik, je rozsáhlý cyklus „Apokalyptická genetika“ z roku 1983. Vrstvením ofsetem vytištěných obrazů hlav a částí těla Anderle vytvořil řady mutací, které zřetelně varují před nebezpečím hrozícím těm, kdo arogantně zasahují do evolučních procesů v přírodě. Byla to rovněž ostrá reakce na život za komunistického režimu a na jeho primitivní snahy uměle ztvárňovat lidské nitro.
Obrazy kombinované s koláží, například „Starý příběh“ a „Dalekáť cesta má, marné volání!“, z roku 1985 svým tragickým existencialismem nejen že shrnují uplynulá léta Anderleho vývoje, ale zároveň nám připomínají, že Jiří Anderle je také malíř, třebaže je znám spíše jako grafik; malování hrálo od roku 1975, kdy začal pracovat na cyklu grafických listů „Relace – mezilidské vztahy“, v jeho díle stále výraznější roli. V jeho prvních zralých dílech z počátku 60. let je zřejmá neobyčejná citlivost k působení struktury, barvy a formy, a ta se pak stala charakteristickým rysem jak jeho malířského, tak grafického díla. Cyklus „Iluze a realita“, o němž jsme se již zmínili, spolu s cyklem „Hommage ? Diane Arbus“ (1980), v němž jsou lidské postavy rovněž svlečené v doslovném i přeneseném smyslu, byly podnětem k přístupu, který spojoval neklidné, lineární kvality jeho grafiky a plasticitu a někdy dokonce i explozivní plynulost jeho malby.
Commedia dell’arte, divadelní žánr vycházející z individuální invence herců, se v Anderleho díle stala jízlivým odkazem na společnost žijící za režimu, který - navzdory tomu, že se blížil k okamžiku vnitřního zhroucení - si stále představoval, že bude existovat věčně a předepisovat lidem role, jaké mají v životě hrát, ale zároveň je nechal bezmocně improvizovat ve všem ostatním. Tento cyklus byl zahájen v roce 1985 a popisuje zlo, které pochází z absolutní moci. Totalitní prostředí zcela postrádající korigující dialog přítomný jinde ve světě se stává živnou půdou pro ty nejhorší lidské vlastnosti: velikášství, brutální potlačování každého, kdo má odlišné názory, a podlézavost vyvolanou strachem z těch, kdo zastávají silnější pozici. Autor postupně rozvíjí metaforu krále a šaška, jako kdyby šlo o jednotlivá jednání tragikomické hry sledující rozpad jejich vztahu: král zpočátku šaška shovívavě toleruje, ale posléze jej pronásleduje a nakonec nechá popravit. Je to mimořádně příhodná metafora, zvláště pak v kontextu 20. století.
V následujícím cyklu „Appassionata humana“ Anderle ještě zdokonalil svůj způsob zobrazení ctností a špatností. Lyrické, dojemné obrazy babičky a dítěte (o to hlubší ve výrazu, protože se jedná o tvář jeho vlastní babičky) a rukou zakrývajících truchlící tvář ještě více zdůrazňují nenávistné vize nejnižších instinktů člověka, které se tak ocitají v centru pozornosti. Elektrický náboj Anderleho ryté linky oživuje řadu lidí-bestií, jejichž anatomie je extrémní fyzickou projekcí ohavnosti, kterou zosobňují. Cyklus „Appassionata humana“ vznikl v letech 1990-1991 a zaujímá historické místo v rozkvětu kulturní svobody, který nastal po listopadové revoluci v roce 1989; osmdesát kreseb, které patří do tohoto cyklu, bylo v roce 1991 reprodukováno v publikaci se zásadním esejem Václava Havla „Slovo o slově“.
Při pohledu na období 70. a 80. let Jiří Anderle shrnul svou práci a osobní situaci takto:
„Po vpádu sovětských vojsk svět na západ od nás žil v euforii blahobytu a svobody, ale u nás se čas zastavil. Jako by se té železné oponě podařilo ten nezkrotný živel, kterým plynoucí čas je, pod sebou uskřípnout a znehybnit.
U mém ateliéru, ležícím pár kroků od Pražského hradu, sídla moci, vznikaly postupně cykly grafik, ale koncem sedmdesátých let víc a víc obrazy. U roce 1981 jsem vytvořil cyklus Iluze a realita. Námětem byly příběhy vyčtené z fotografií vojáků, vyfotografovaných před odchodem do bitev první světové války Cyklus byl plný smutku, protože válka přinesla lidstvu tolik utrpení.
Ale já jsem stále víc toužil alespoň po malém záblesku životního jasu. Ten jsem našel v opojném realismu starých mistrů. Tenkrát v zastaveném čase nebylo kam pospíchat, a tak jsem mohl pokorně a zvolna kreslit variace na jejich motivy U tématu Vanitas se opět objevily seřazené profily v proměnách času.
Protože tíha doby sílila a tísnivých pocitů jsem se mohl zbavovat jen tím, že jsem je maloval a kreslil, vznikají další výstražné cykly inspirované citátem Horacia ‚Varuj se pátrat po tom, co bude zítra!‘. Po grafikách a obrazech na téma Bestia triumphans maluju a kreslím další tísnivý cyklus Commedia dell’arte. Od této tematiky jsem se mohl odpoutat až po převratu v roce 1989.“
Umělec jako kronikář svého století
Počátkem 90. let se Jiří Anderle věnoval tématu, které představuje pravděpodobně to největší téma v ideologickém a kulturním vývoji západní civilizace. Vybíral si témata z bible a jedinečným způsobem zpracoval některé události, zejména Poslední večeři. Podobně jako Leonardo da Vinci, který se vzdal dřívější doktríny a její posvátné interpretace Poslední večeře a místo toho tento výjev ztvárnil jako bezprostřední lidské drama, kdy Ježíš oznamuje, že jeden z jeho učedníků jej zradí, Anderle plní svá díla s tímto tématem tragickým pocitem předurčenosti. V obraze „Poslední večeře“ je atmosféra této scény vyjádřena bez jakékoli figurativní ikonografie: naturalistické vyobrazení kalichu, chleba a talířů výrazně kontrastuje se zářivými, nehmotnými formami v horní části obrazu, což zesiluje jejich nadpozemské a duchovní kvality. Věčné poselství Poslední večeře v tomto transcendentním stavu daleko přesahuje jeho bezprostřední náboženský kontext.
Navzdory nástupu demokracie v této zemi a mnoha výhodám, které s sebou přináší, Anderle se i nadále hluboce soustřeďuje na osud jednotlivce v širší struktuře moderní společnosti. Cesty do Spojených států, prototypu západní civilizace 20. století v tom nejlepším i nejhorším smyslu, inspirovaly Anderleho v polovině 90. let k vytvoření řady zásadních obrazů, na nichž je každodenní městský život zachycen v nesouvislé, snové dimenzi. Tyto „mentální filmové projekce“ Anderleho osobních zkušeností přinášejí postavy, které jsou obklopené křiklavými barvami, groteskními tvary nebo znejasňující mlhou, která izoluje lidi v těchto „velkých městech velké osamělosti“. Praha, po Sametové revoluci silně ovlivněná západní kulturou, se také kvalifikovala k tomu, aby se stala kulisou pro tyto ironicky zobrazené pouliční scény. Anderle o své zkušenosti ze života ve městě napsal:
„Theatrum mundi je k osudu jednotlivce netečné a proudí ulicemi metropolí stále. Mnoho jsem jich poznal během~putování s Černým divadlem. Například New York. Když jsem tam byl poprvé v roce 1966, vnímal jsem toto zvláštní místo jen jako kuriózní kamennou květinu. O třicet let později jsem v New Yorku opět stál před divadlem na Broadwayi, ve kterém jsem v roce 1966 hrál. Každým dalším pobytem jsem byl překvapován nevšedně silnou energií tryskající z této megalopole. Cyklus inspirovaný těmito prožitky mi pomohl k odpoutání od tísnivých cyklů minulosti.
Po převratu v roce 1989 vstupuje tato energie i do života u nás. Ale kulisy Prahy, ve kterých se toto theatrum mundi odehrává, utvářela po staletí jak baladická tragičnost, tak i vznešenost a krása.“
V roce 1998 Jiří Anderle začal pracovat na sérii obrazů, tvořících narativní skupiny po čtyřech dílech. Tento cyklus, nazvaný „Ulice“ ostře a citlivě zobrazuje každodenní divadlo pouličních výjevů v překvapivém spojení banálních a halucinačních prvků. Figurativní scéna zasazená do nelítostného, předvídatelného městského kontextu je postupně uchvácena vše stravujícím vírem, který rozpouští jak fyzickou logiku toho, co vidíme, tak duchovní rámec naší emocionální reakce na viděné. Náš svět nemůžeme brát jako samozřejmost: znepokojující vnitřní dimenze lidské duše vybuchují neustále a bez varování.
Proces subjektivního rozvíjení narativních nebo evokativních kvalit ve fotografii z reálného života je jedním z typických přístupů Anderleho. V mírně pozměněné podobě se objevil znovu v roce 1999 se sérií děl inspirovaných sentimentálními pohlednicemi, které si lidé posílali na počátku 20. století. V tomto případě Anderle zkoumá jev, který je blízký postmodernistům – kýč. Anderle se ironicky dívá na témata „dobrého“ a „špatného“ vkusu; vytrhne několik nasládlých pohlednicových motivů z jejich původního kontextu romantické upřímnosti a začlení je do obrazového prostoru s jeho brutálními a groteskními formami. Jestliže se smějeme komickému zjevu koťat, pejsků a neuvěřitelně andělských dětí z počátku 20. století, zapomínáme na rozmanité (a mnohem agresivněji uchvacující) formy kýče, které na nás chrlí začátek 21. století.
Tato pohlednicová díla se posléze stala základem pro klíčový shrnující cyklus obrazů nazvaný „Na závěr století“. V těchto dílech se příběh 20. století s jeho hrdinskými objevy a ohavnými zločiny odvíjí prostřednictvím řady motivů, v nichž Anderleho nespoutaná fantazie interpretuje historické události a lidi, kteří se jich účastnili. Specifické historické odkazy se zde mísí s komplikovanou sítí organických forem a výrazných barev, jejichž pomocí umělec vyjadřuje celou škálu pocitů vycházejících z nálady daného tématu, na které se soustředí. Některá z těchto děl jsou téměř zcela založena právě na takové formě, která ze základního charakteru doby nebo události vytváří symbolickou abstrakci. Kromě různých milníků 20. století (versailleská mírová smlouva, druhá světová válka, železná opona, Černobyl, sametová revoluce, rozhlas, televize) se Anderle zabývá tématy, jež jsou mnohem abstraktnější, ale neméně důležitá pro situaci, v níž se nachází moderní člověk: globalizace, sexuální obtěžování, společnost, břímě budoucnosti... Společně tato epická díla sledují nelehkou cestu 20. století - a přesně v duchu tohoto století nastolují více otázek než odpovědí.
Koncem 90. let se však zároveň dostala znovu do popředí tvorby Jiřího Anderleho jeho celoživotní inspirace primárními kulturami (dříve označenými jako ‚primitivními‘). ‚Vzdálený hlas‘ primárního umění tvoří základní součást celého autorova díla a jako samostatné téma se vynořil v roce 1998 s cyklem ‚Pradávno‘. Obrátil se v něm k počáteční fázi kolektivního lidského vědomí, k okamžiku první komunikace, prvních rituálů a konfliktů. Kromě řady velkoformátových maleb, z nichž některé vznikly na nenapnutém plátně připomínajícím staženou kůži, zahrnoval cyklus „Pradávno“ také řadu plastických masek na plátně. Anderleho zaujetí pro africké primární umění rovněž vyústilo v jeho rozsáhlou a mezinárodně významnou sbírku kmenových plastik, jejíž velká část je nyní vystavená spolu s autorovým vlastním dílem v jedinečně koncipované stálé expozici v Pelleově vile v Praze. Dalším výsledkem konfrontace s evokativní přítomností těchto plastik byl cyklus „Pohled dopředu a zpátky“ (2002), v němž primární artefakty (masky, figury) provokují Anderleho k tomu, aby reagoval na jejich záhadné, přitom živě přítomné poselství vlastní malířskou řečí na plátně. Nejnovější cyklus, „Strom života“ (od roku 2004), představuje monumentální obrazy na volném plátně, přímo inspirované očistným a tázavým dialogem mezi moderním a primárním uměním, umožněným „dvojí expozicí“ v Pelléově vile.
Fragmenty času a prostoru
Umění Jiřího Anderleho je z velké části založeno na tematických cyklech, ale ve své podstatě je mnohem složitější. On sám charakterizuje stále se proměňující, ale vnitřně propojený vývoj svého díla jako vývoj „po spirále“, čímž naznačuje, že je možné navázat na jakékoliv místo v minulosti a pokračovat k nové, neprozkoumané dimenzi. Zdá se, že každá následující fáze je určitým druhem reakce na předchozí fázi, ať se jedná o obsah nebo technické zpracování. Dalším příkladem mohou být díla vzniklá v roce 2000, která dostala souhrnný název „Nostalgie konce“ - po monumentálních sériích děl zaměřených na hlavní témata, kterými se zabývá moderní člověk, Anderle se vrátil k tlumenějším obrazům menšího formátu introspektivní povahy. Tyto vysoce zhuštěné a uzavřené obrazy znázorňují tvory-konstrukce, které se vynořují z hlubin umělcovy fantazie. Mají v sobě kvalitu téměř poetické stručnosti a vyzařuje z nich pocit univerzální symbolické intimity, jaká se nachází v zátiších starých mistrů.
V poslední době se Anderleho dílo opět soustřeďuje na globální perspektivu. Zdálo se, že apokalyptický práh představovaný teroristickými útoky 11. září znenadání negoval aktuální smysl a význam současného umění: co se mohlo vyrovnat - nebo jinak adekvátně pojednat - tomu, co doslova sestoupilo z nebes? Neumělecká realita přinutila umělecký výraz, aby radikálně přehodnotil své právo na existenci. Jistě, nic nemohlo zůstat stejné jako předtím. Zásadní historické události si našly cestu do slovníku vizuální zpovědi Jiřího Anderleho podobně, jako tomu bylo při mnoha dřívějších příležitostech. Počínaje motivem jakési prvotní bytosti, nejzákladnějšího ztělesnění člověka poté, co se zhroutily civilizační jistoty, Anderle se opět vrátil ke svým vizím maskovaného světa. Jeho cyklus „New Age“ (2001-2002) přináší hypnotickou směs globálních výtvarných prvků z éry po 11. září a motivů z jeho osobního světa. Ikonografická struktura těchto děl připomíná přepínání kanálů v televizi, protože každé plátno obsahuje fragmenty našeho světa s jeho „nejčerstvějšími zprávami“, s euforií, nejhoršími strachy, anonymními individuálními životy, mocnými i bezmocnými. Anderle lemuje marnosti lidské existence nevyhnutelností jeho smrtelnosti. Zdá se, že tento cyklus rovněž obsahuje implicitní otázku, jak jsou naše představy o světě ovlivňovány skrytými záměry mezinárodních mediálních korporací. Do jaké míry si může dnešní jednotlivec skutečně činit nárok na nezávislý a nezkreslený názor na současná politická, společenská a morální témata? Co obnáší lidské vnímání v době, kdy realita a elektronická virtualita jsou stále více zaměnitelné? Právě tak nás vítá nové tisíciletí.
Epilog - rozmanitost pohledů
Podobně jako se celoživotní dílo Jiřího Anderleho vyvíjelo na základě tematicky vymezených cyklů a zároveň se volně pohybovalo v rámci určité základní myšlenky, rozbor jakéhokoli jeho samostatného díla odhalí jak určitou centrální strukturu, tak řadu jednotlivých detailů, které - zaměříme-li na ně pozornost nebo když je zvětšíme - mohou existovat jako samostatný obraz. Tento princip navzájem související makrokosmické a mikrokosmické vize lze nalézt prakticky ve všech Anderleho dílech. Například jeho grafické listy přinášejí téměř nekonečné příběhy uvnitř příběhů, protože mimořádně tenká čára jehly tvoří těkající spleť hlavních a vedlejších motivů. Nutí nás k tomu, abychom neustále přehodnocovali, jak vizuálně vnímáme určitý obraz, abychom objevili různé dimenze vyprávění, které obsahují. Jeho obrazy zase obsahují koláž představ, které se nacházejí v proměnlivé dimenzi mezi tím, co má symbolický charakter a co nikoli. V obrazové oblasti, kde se vnější vrstva klasického realismu může kdykoli rozpadnout a vypustit proud iracionálních fragmentů z intuitivních hlubin umělcovy představivosti, nemůže existovat jednoduchá osa vizuálního přijímání toho, co je zobrazeno.
Rodná země Jiřího Anderleho pravidelně přináší svým návštěvníkům a obyvatelům ponaučení, které říká, že žádný rozměr zkušenosti nemusí být nutně tak jednoduchý, jak by se mohlo na první pohled zdát. Společenství v rámci společenství, dějiny v dějinách, myšlenky v myšlenkách, dokonce i čas plynoucí pozpátku ve formě české „barokně-gotické“ architektury pražskou psychiku tvoří neviditelné a nečekaně vnitřně propojené vrstvy. V tomto městě se neustále zdá, že „všechno je jinak“. Magické setkání prozaicky objektivní a bizarně subjektivní sféry, které přineslo světu rudolfínské alchymisty, Arcimboldovy groteskní figurativní alegorie a Kafkovy spletité zrcadlové síně, představuje tentýž jev, jaký se skrývá za uměleckým vyjádřením Jiřího Anderleho. Ukazuje nám cestu do svého světa a je pak pouze na nás, abychom si našli cestu v jeho mnohovrstevnosti. Anderle je mistr syntézy, který v jakémkoli okamžiku vytváří jednotný celek z bohaté rozmanitosti prvků. Jeho kaleidoskopické instrumentace nám nakonec vyprávějí o nevyhnutelných složitostech spojujících různé rozměry lidské existence – minulosti a přítomnosti, racionálního a iracionálního, vnitřní a vnější bytosti, individuální psychiky a kolektivního osudu.
Richard Drury, 2007
