Pravoslav Rada, Šárka Radová & Joan Miró

Pravoslav Rada
Životopis

Keramiku mám rád. Je to obor, v němž se mohou uplatnit výtvarné disciplíny jinak samostatné – to znamená sochařství, malířství, fotografie a kromě toho i speciální keramické techniky. Já jsem se ke keramice dostal náhodou. Jakožto Železnobrodský rodák jsem se stále setkával se sklem. Automaticky se rozumělo, že budu studovat na místní sklářské škole. Přítel mého otce z Umělecké besedy, sochař Lidický, však doporučil, abych raději zkusil sochařsko kamenickou školu v Hořicích v podkrkonoší. po jejím absolvování jsem ještě nastoupil na tehdy ještě střední Uměleckoprůmyslovou školu v Praze k profesoru Laudovi. Vedl v té době, (bylo to za války), dvě oddělení – svůj sochařský ateliér a ateliér keramiky profesorky Heleny Johnové.
S vlastní rozmanitou keramickou prací jsem se pak seznámil na povinné prázdninové praxi v dílně Jaroslava Vondráčka v Kostelci nad Černými lesy. Keramika mne tehdy zaujala natolik, že i když profesor Lauda s částí svých žáků přešel na znovuotevřenou Akademii výtvarných umění, já jsem dostudoval na Umprum.
Pravoslav Rada

Když v r. 1985 pořádalo Artforum s názvem Veselé a komické v současném Českém umění v italském Cinisello Balsamo, byl zde po právu zastoupen i Pravoslav Rada. Stejně tak by patřil na výstavu současné České grotesky. Stěží lze uvěřit, že svým meditativním humorem obohacuje autor České uměni již téměř 40 let. Příští rok totiž k Šedesátému pátému roku věku ještě přidá plných čtyřicet let samostatné práce v oboru užité i volné keramiky. Tolik let uplyne od chvíle, kdy Pravoslav Rada v r. 1949 absolvoval v ateliéru prof. O. Eckerta na pražské Vysoké Škole uměleckoprůmyslové. Od té doby jsme si zvykli - a možná, že až příliš samozřejmě - počítat s mnohokrát prověřeným faktem, Že Rada po všechna ta léta zajišťoval vysokou profesionální a uměleckou úroveň Československé keramiky, že stanovil měřítka, která se stala závazná pro všechny mladší, kteří nastupovali po něm a kteří se s vysoko položenou laťkou museli vyrovnat, jestliže chtěli obstát nejen doma, ale i v zahraničí. Dnešní jubileum dává příležitost znovu ocenit schopnost Radova díla přicházet stále s novými podněty, stále znovu překvapovat, a přitom velkoryse a moudře budovat celek keramické tvorby jako jednotlivý, stylově cílevědomý útvar vzácné osobitosti formy i obsahu. Radovu dílu jsme leccos dlužní. Také proto, že nedostatek vůbec jakých dějin nejnovějšího českého uměni vede k tomu, že nemáme ani příležitost docenit, jak významně se právě v celku Českého uměni uplatňuje těsně sepětí různých úborů volného a užitého uměni. Jsou myšlenky, které se v kulturním povědomí plně historicky prosadí teprve tehdy, proniknou-li celým organismem umělecké aktivity, stanouli se denním chlebem kultury. Zjistíme, že nejedná poloha českého uměni dochází v díle Pravoslava Rady nejen platného stvrzení, ale nejednou z Radovy tvorby jako ze svéprávného pramene čerpá. Tradici čtyř generací Radů byla v r. 1980 věnována výstava v Galerii Mladé fronty v Praze. Připomněla, že výtvarné nadání rodu se datuje již od 19. století. V Železném Brodě se narodil Petr Rada (1857-1915), pedagog a sám osobitý interpret akademické malířské tradice, podle zpráv člověk se smyslem pro humor, uplatňovaný na prknech jeviště, kde působil jako herec i divadelní výtvarník. Také Radův otec Vlastimil Rada (1895-1962), Čelní představitel besední krajinomalby dvacátých a třicátých let si ve figurální složce svého díla, v obrazech a ilustracích, vyhradil místo i pro humor. V rámci tradice alšovsky básnivého, důvěryplného vztahu k Životu. Pravoslav Rada (nar. 1923 v Železném Brode) studoval nejprve sochařství na odborné kamenicko-sochařské škole v Hořicích. Na Vysoké Škole uměleckoprůmyslové nejprve v ateliéru prof. Jana Laudy (1943-47) upevnil cit pro velkoryse pojatý plastický objem. Šest měsíců pobyl na stipendiu v Kodani na tamější uměleckoprůmyslové Škole a v ateliéru Nathalie Krebsové. Studium pak dokončil v ateliéru prof. O. Eckerta, kam se ještě vrátil jako aspirant v letech 1958-60. To se ale již plně rozvinula řada jeho samostatných prací. V monumentální tvorbě mu byla významnou oporou spolupráce jeho ženy Jindřišsky Radové, jejíž dílo - blízké názorem i vysokou řemeslnou náročností - tvoří k Radově tvorbě nejednou neodmyslitelný protějšek. Na formování sochařského názoru Pravoslava Rady mel vliv zájem o otázky moderního umění. Po svém si sochař vyložil podněty kubistické skladby, po svém iniciati- vu surrealistických asambláži a nalezených objektů. V zásadě vychází Rada z optimistického názoru klasických avantgard a v umění vidí nástroj zmnoženi kladných sil života. Je to tradice, kterou zastupuje například J. Miró, nebo A. Calder. Radova generace ovsem již nezapře, zeji formovala i druhá světová válka a v jistém smyslu i krize moderní kultury. Tato lidská i umělecká zkušenost zřejmě rozhodla o složitějším psychologickém profilu Rado- va díla, o zvláštních zálibách v námětech, výrazu tváří i určitých charakteristických stylových prvcích Radových postav a postaviček. Loňská výstava práci dánských členů mezinárodni skupiny "Cobra" v Praze například upozornila na to, že i Pravoslav Rada patři k těm, kdo se po válce podíleli na navazování prvních mezinárodních kontaktů našeho uměni. Za svého pobytu v Dánsku se zřejmě řízenou náhodou (bydlel v budově školky, kam Jorn dával své děti) seznámil s vynikajícím dánským malířem a příležitostně i keramikem Aasgerem Jornem, jednou z vůdčích osobnosti Cobry. Setkal se s ním znovu v polovině padesátých let za studijního pobytu v italském Albisole, jednom ze světových center keramické práce. K oblíbeným námětům Členů Cobry patřila i zvířecí tématika. Souvisela s dvojí inspirací Cobry - i blízkým vztahem k přírodě a s obnovenou úctou ke starým mýtům. Součástí programu Cobry byla cesta k prvopočátkům lidského myšlení v obrazech, cesta k praobrazům, které vyjadřovaly zakotvenost lidského vědomi a podvědomí v tajemnu přírodní reality. Byla to součást polemického vztahu k technice a modernímu světu vůbec, cesta obrody. Spolu s tim byla proklamována spontanelita fantazie a osvobozující síla impulzivního tvárného gesta. Některé z těchto prvků uměleckého názoru z doby krátce předválečného, válečného a nakonec i poválečného vývoje se znovu dostávají na pořad aktualit v kulturním klimatu postmoderny. Cobra patří k jednomu ze stavebných prvků nově vytvářené tradice. Dílo Pravoslava Rady svým konečným profilem již koření v poválečné skepsi. Ta se projevuje rysy meditativního prohloubení obsahu, které vyvažují na prvý pohled čitelnější rysy nevázaně hravé, občas paradoxně pointované, dobromyslně kritické grotesknosti. Zájem o groteskní výrazové přehodnoceni není v Radových keramic-kých pracích něčím, co vyplývá z měřítka komorní plastiky, ale výsledkem přesvědčení, že duchovní život má své hluboké kulturní kořeny, v nichž karnevalová groteskní fantastika hraje trvalou, ničím nezastupitelnou roli. Postavy své osobní mytologie Pravoslav Rada ovšem důsledně prověřuje životem. Jeho figury jsou vznešeně směšné a proto jen napůl hrozivě, spojeni velikosti a bídy lidství a života vůbec v Radovi nachází suverénního inter-preta. Radost a žalost jsou zde rubem a lícem jedné a téže mince. Spojení fantazie a reality, v keramice konkrétně spojení volné představy a užitné funkce, mají nejrůznější podoby. Kdo by nevzpomněl na figurální interpretaci hodin, na figurální dózy, kdo by v paměti neuchoval báječný experiment s použitím fotografické reprodukce v keramice, což Radovi dovolilo vytvořit řadu vynikajících portrétů přátel? Poznamenejme ještě, že ke světu skutečnosti dnů všedních i svátečních přidal Rada umělý svět plný dětské radosti z krásy chvil všedních i svátečních. Takový nadhled není ničim samozřejmým, je to nejen věcí schopnosti vstřebávat Život v plnosti jeho rozporů, ale také vůle tyto rozpory velkoryse překlenout. Čím, no přece tím radovským smutným, veselím, či veselým smutkem, jak to kdo dovede a právě chce číst! 

Jan Kříž, 1985

Radovy figury a figurky chtějí být veselé, dobré, chtějí nás pobavit, vyvést z bludiště chmur a pochyb, ale už samo zodpovědné zadání takového úkolu vede k tomu, že nejsou ani zdaleka jednoduché… I tehdy, jestliže nás rozveselují, dovedou zachovat vznešený, sebevědomý odstup. I v nejdrobnějším měřítku dovedou na nás shlížet z výšin nejvzácnější životní moudrosti. Novou aktuálnost dostává figurální plastika Pravoslava Rady v souvislostech širší vlny české groteskní figurace. Ukazuje se, že právě groteskními prvky se české umění výrazně vepsalo do obrazu současných světových tendencí. podílí se na tom i groteskní figurace Pravoslava Rady.

Jan Kříž, katalog výstavy v Nové síni v roce 1989

… Pravoslav Rada je umělec, jehož nesporně účinné a osobité dílo, rozmanitost, propracovanost a hodnota plastického projevu zaujala u nás pevnou pozici už po druhé světové válce, kdy byla pociťována potřeba nové umělecké náplně a kdy byl měněn životní obsah a jeho formy. již tehdy bylo jasné, že do české keramiky vstupuje osobnost vymykající se vzorům a běžným zvyklostem, v našem prostředí nápadná - a za víc jak za padesát let, které znamenají Radův umělecký život a vynaložení nejlepších sil osobnost své generace nejen u nás, ale i v zahraničí: nemusí se rdít nad náplní svého programu, nad výsledky své práce, ani nad ohlasem, jehož dosáhl.

Milouš Růžička, fragment textu v monografii P. Rady, 2004

…Podstatný však je především jeho přínos umělecký. V sochařsky cítěných keramikách, často nebývale velkých formátů je přítomno velmi specifické vidění světa, zvláštní, groteskní humor a odvaha propojovat keramiku s malbou. jeho plastiky jsou naprosto přesně viděné a místo pro improvizaci je zde vymezeno jen v rámci jasné koncepce. Možná, že to není dnes nejužívanější postup, ale nejen, že je naprosto legitimní, je i nesmírně cenný. Ve své střídmosti prozrazuje cosi o skandinávském umění…

Jana Orlíková, fragment z katalogu 4generace Radů, 2006