Michal GabrielVelké téma - malé sochy III

Michal Gabriel, narozen 1960, je český sochař a vysokoškolský učitel, bývalý děkan Fakulty výtvarných umění VUT v Brně.

1978–82 Střední uměleckoprůmyslová škola Praha
1980–87 Akademie výtvarných umění, Praha – obor sochařství
1987 zakládající člen výtvarné skupiny Tvrdohlaví
1995 získal cenu Jindřicha Chalupeckého
1998 nastupuje na místo vedoucí ateliéru sochařství na FaVU VUT v Brně
2001 habilitován docentem na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze
2007 byl zvolen děkanem FaVU VUT v Brně
V roce 2009 jmenován profesorem

Michal Gabriel vstoupil na scénu na počátku 80. let stal se jedním z nejvýraznějších tvůrců nového slohu – postmoderny. ...Gabriel není filosofem spekulujícím o lidském životě, je sochařem, ale jeho sochy nejsou samoúčelnými estetickými artefakty, ale jsou výrazem citlivé lidské zkušenosti a jejího zrání, a to dává celé jeho dosavadní tvorbě zjevnou a obdivuhodnou konzistenci.
                                                                                                                                                                                                                                      (Ludvík Hlaváček)

 

Z autorova textu k současné tvorbě a komorním sochám:

V průběhu loňského roku jsem se rozhodl dát definitivní podobu některým svých skicám, z nichž se nakonec zrodila kolekce komorních děl představených na výstavě Velké téma malé sochy. Od té doby se mi podařilo zrekonstruovat a odlít do bronzu další modely v množství, které je pro mě překvapivé. U každé další sošky si vždy vzpomenu na většinu nápadů spojených s jejím vznikem.

Původní skici jsou pospojované z drátů, tištěných detailů nebo modelovaných částí z hlíny, epoxidové modelovací hmoty nebo i dětského moduritu, a především sochařských myšlenek, představ o rozměrech i sděleních. Sochy jsem si představoval v malém modelu jako velkou budoucí sochu a zkoušel jsem varianty, jak nejpřesněji vyjádřit ve tvarech svůj záměr.

Postup ale mohl být i obrácený: velké, již hotové sochy jsem skenoval 3D skenerem a pomocí 3D tisku je vracel zpět do malého rozměru, abych mohl sochy propojit do nových souvislostí, a tím nových příběhů.

Některé z postupů digitálního sochařství jsem přenesl i do práce s malými sochami. Především jsem začal hojně užívat řezání a snadného spojování rozřezaných částí do nových souvislostí. Přecházel jsem pomocí 3D tiskárny z virtuálního prostoru do reálného fyzického, abych zde propojil tištěné tvary s modelovanými v ruce. Vymodelované nebo reálné tvary přírodnin v jakémkoli rozměru jsem skenerem přenášel do virtuálního prostoru, abych je rozměrově upravil, přiblížil, propojil a v malém rozměru opět vrátil pomocí 3D tisku zpět do fyzického světa hmot.

Jako definitivní barvu bronzu jsem zvolil černou patinu. Nechtěl jsem odvádět pozornost ke kráse materiálu, naopak jsem tento materiál chtěl potlačit a nechat mu prostor jen v jeho dokonalém otisku, pevnosti a trvalosti. Všechny sochy jsou lité starou metodou lití na ztracený vosk, ale zároveň posunuté do současnosti tzv. skořepinovým litím. Tyto odlitky se vyznačují velmi čistým povrchem, který v hloubkách záhybů složitých drobných soch není snadné a někdy doslova nemožné vybrousit.

Nikdy jsem na začátku své sochařské kariéry nepředpokládal takový zvrat v „sochařských technologiích" a myslím, že to z historického hlediska není běžný zvrat. Začínal jsem tradičními sochařskými postupy, jaké se tehdy na AVU vyučovaly. Byly založené na modelování v hlíně. Pracovali jsme se stejnou hlínou, která určitě obsahovala i hlínu ze soch Myslbeka, Štursy a dalších velikánů českého sochařství. Hlína se opakovaně mlela a máčela a přidávala se k ní nová, dovážená z Mostecka.

S objevem digitálního sochařství a technologií s ním spojených, jsem se vrátil k realistickým formám a přes ně a přes jejich tvarovou náročnost objevoval možnosti, jak neokázale a čitelně nahlédnout do nového světa tvaru bez hmoty. Malé skici byly cestou, která mně to umožňovala s možností hmotného a hmatatelného výsledku.

Myšlenka ale nepředbíhala ruce. Nově vznikající sošky a skici ukazovaly, kam lze jít a jaká témata to může otevírat. V nekonečných tvarových možnostech jsem nutně omezil nekonečný prostor témat. Těch otevřených, jež čekají na své dopracování a finální sochu, je mnoho, a není jisté, že na všechny jednou dojde. Proto jsem úvahy o nich uložil do bronzu, materiálu určeného pro věčnost.