O autoroviobrazy

Náboženství se stalo uměním, aby mluvilo k zástupům; umění se stane náboženstvím, aby mluvilo k malé hrstce.

Joséphin Péladan,

Umění stát se mágem Je možné považovat Pavla Vašíčka za realistického malíře? Hlubší a delší pohled na obrazy, od kterých se zrak stejně jen těžko odvrací, nás přesvědčuje, že by to nebylo úplně přesné tvrzení. Malíř používá realistické prvky, dokonce hyperrealistické, ale zasazuje je do prostředí, které se dá chápat velmi rozdílně. Může to být sen, vize, vzpomínka, záměr, myšlenkový experiment, alternativní svět, vhled do jiné dimenze, filmový záběr. V krajinách, portrétech a monumentálních záhadně jinotajných malbách se snoubí emoce a konstruktivní složky, exprese, realita i abstrakce. Právě rámování situace pro vytváření příběhu, umění uvést pozorovatele na okraj problému skrze napětí, znejistění a jiné komplikace, a zanechat ho na jeho vlastní cestě k řešení, prozrazuje malíře-filozofa.

Pavel Vašíček se narodil v roce 1979, studoval na třech výtvarných školách, šperk v Turnově, sklo v Novém Boru a malbu na pražské akademii v ateliéru klasických malířských technik Zdeňka Berana. Stejným ateliérem prošli někteří další mistři malby, Karel Balcar nebo Daniel Pitín. Vašíček patří ke generaci, která byla ovlivněna jak starými mistry, tak komixem a filmovým viděním. Jeho slavné Apokalyptické jezdce můžeme směle připodobnit nejen k Dürerovu či Böcklinovu předobrazu, ale také k nepříčetné nové verzi Šíleného Maxe.

Malba, s níž se setkáváme, není expresivní technicky, naopak je hluboce promyšlená, spontaneita hraje roli ve stadiu studií a příprav, nikoli při realizaci. Tam technologie vyžaduje plán a rozvrh. Objevíme dotek poučení na německé malbě, lipské škole a Neo Rauchovi. O malířskou perfekci nejde, ani o klouzání po povrchu. Malíř zkoumá možnosti malby a dekonstruuje prostor. Nejvíce si cení napětí mezi tím, co vidíme, a co zůstává skryto.

Obrazy mluví v hádankách. Záblesky reálného světa se zjevují jak ze snu. Nejzáhadnější řecký filozof Hérakleitos řekl Prohledal jsem sebe sama. Idea obrazu Malý, velký vychází ze Zlomku B52 Život je dítě, které si hraje, hraje s kostkami: království náleží dítěti. Jako kdyby všude byly rozprsknuté skleněné kuličky, v nichž se násobí náš vlastní odraz, ale navíc můžeme sklem čočky zahlédnout nepředstavitelné. S čím si dítě na obraze hraje? S kostkami, skleněnkami, se světem? Obraz je jen plápolání ohně, ačkoli ho máme před očima, stále znova mizí. Jak říkal zmíněný temný plačící filozof, Všechno se pohybuje a nic netrvá.

Není to jen dokonalá malířská technika, která nám před zraky k úžasu nastavuje tekuté barvy, stále čerstvé, aktuální. Obrazy působí, jako by byly dokončené včera, či před minutou. Obdivujeme lehkost, s níž malíř přechází od temného filozofování k abstrahovaným krajinám, kde barevné útvary rozhazuje po plátně jako broušené drahokamy v reklamě na Cartiera.

Neobvykle štíhlé formáty, obdélníky postavené na výšku se pro tradiční krajinu nehodí. Jsme totiž zvyklí putovat pohledem po horizontu krajiny, jako když plyne čas, podél cest a vodních toků. Vertikalita náleží spíše postavám a portrétu. Formát naznačuje, že jde o detail, díváme se na fragment krajiny, který zastupuje celek. Na jedno nepatrné okénko filmu. O to je významnější. Krajina v úzkém poli nabývá osobnosti, může jít o impresivní nebo naopak ve zlomku paměti uchovaný portrét konkrétní země.

Kůže, jíž se zabývá malíř v rozměrném obraze Bez kůže v kůži, je symbolem lidského kontaktu s realitou. Kůže je ta membrána, která nás dělí od vnějšku, udržuje nás uvnitř. Kdyby nebyla, rozplynuli bychom se v dění. Neurotizované figury bez kůže, němé a křičící, byly významným motivem grotesky šedesátých a sedmdesátých let. Dnes ale jako lidé bojujeme s jiným druhem úzkosti, můžeme se ocitnout v cizí kůži, nepohodlné a překážející. Nekomfortní se může stát i příliš tlustá kůže. Abychom žili svůj život a poznávali svět, potřebujeme se do věcí, lidí a vztahů zanořit, odhodit, co nás spoutává, čímž se vydáváme všanc, mimo bezpečnou zónu úkrytu.

Pavel Vašíček je malíř figuralista, který se vrací zpět k vyprávění příběhů, ty však nejsou nikterak snadno dešifrovatelné. Mísí dokonale promalované plochy se spoustou dění s monochromními. Atmosféra převládajícího neklidu, či klidu před bouří, prozrazuje romantický postoj někde mezi mesiášskou tendencí současného umění zachránit svět a prostě neskromným cílem pouze malovat.

Klasické školení umělci dovoluje konfrontovat historické a současné postupy a myšlení. Na jeho obrazech lze překvapivě vytušit věčnost. Zatímco se na barokních plátnech nebe otevíralo do extáze věčnosti, ke které figury hleděly s nadějí, zvědavostí a důvěrou v nebeský a božský řád, dnešní věčnost je jedna velká neznámá, nejistota, prázdnota a eliotovská pustina. Zobrazený člověk, jeho bezhlavý korpus, je tak možná právě Eliotovým Everymanem zápasícím o spásu vlastní duše. Nejde o Boží slávu, zůstaly jen roztrhané mraky, rozbitá zrcadla, levitující skleněné úlomky, jež jsou odrazem duševního stavu jedince.

Pokud máte někdy pocit, že pozorování ovlivňuje skutečnost, tyto malby jsou něco na způsob kodaňské interpretace. Obraz je jako právě zastavený film, svět tu byl, dokud jsme jeho vlnové funkce neukončili svým pohledem. Synchronně nastal kolaps, zhroucení, Velký třesk a my se musíme rozpomenout, co jsme to vlastně právě viděli...

Martina Vítková