Tomáš PilařBukolické obrazy

Narozen 17. listopadu 1979 v Chrudimi
Žije v Podlažicích u Chrasti

Studium a stáže:

2001 – 2007 VŠUP v Praze, ateliér Malba (Pavel Nešleha, Stanislav Diviš)
(diplomová práce: Obraz jako síto)

2005 Academy of Fine Arts, Malba, Athény, Řecko

2002 Mezinárodní workshop Florencie, Itálie

studijní pobyty – opakovaně Mnichov, Londýn, Oxford

„U mě je malba jen další slovo pro cit.“
John Constable (1776–1837)

Tomáš Pilař patří k umělcům, kteří si razí vlastní osamělou cestu bez ohledu na marnivé hodnocení toho, co je či není na současné umělecké scéně „aktuální“. Žije a pracuje ve vlídném ústraní rodinného domku se zahradou v Podlažicích u Chrasti, kde se nerušeně věnuje přemýšlení a tvorbě.

A tyto dvě činnosti jsou u něho neodmyslitelně spojené: každý jeho obraz lze totiž označit za nesamozřejmé zhmotnění náročného a tázavého myšlenkového procesu. O to obdivuhodnější je skutečnost, že se jeho vizuální poetika vyznačuje především bezprostřednosti, nenucenosti, dotykovou spontaneitou. Právě tyto vlastnosti nás směřují k podstatě autorova díla.

Když se anglický umělecký kritik John Ruskin vyjádřil k specifickému účinku malby J. M. W. Turnera, výstižně mluvil o tom, že umožnuje divákovi vidět svět nově, tak jako když dítě prožívá optické barevné vjemy nezatíženě, bez asociativního vědomí o jejich významech. Podobné navrácení se k „nevinnosti očí“ najdeme u Tomáše Pilaře, pro něhož je obraz otevřenou strukturou vzniklou čirým spojením světla, barvy a energií tvůrčího aktu samotného.

Pilařovy výjevy mají vždy svůj inspirační zdroj v konkrétním podnětu, například v přírodě, hudbě, literatuře či v nejdůvěrnějším domácím prostředí. Nejsou však koncepčně uzavřenou výpovědí, naopak vybízí k účasti diváka, jenž svým pozorováním a subjektivní interpretací vstupuje do středu obrazového dění a stává se tak jeho aktivní, ba nepostradatelnou součásti. Intuitivně – ale jistě odůvodněně – chápeme Pilařovy obrazové reflexe jako svědectví o nekončícím procesu tvoření, vznikání, přeskupování se i rozkládání nesčetných struktur toho, co obecně nazýváme „existencí“, ať se jedná o struktury fyzicky hmatatelné či jen uchopitelné vlastní představivosti.

Pilařovu vizuální řeč lze vnímat v této souvislosti jako citlivé zviditelňování živého proudění autorových vnitřních představ. Obraz zde není popisným zápisem vnější skutečnosti, ale průzračným záznamem vlastního vzniku. Je tedy novou svrchovanou skutečnosti jednající sama za sebe. Jeho rytmy, barevné akordy a kontrasty v nás rezonují jako polyfonní hudební skladba. Naznačuje proměnlivou škálu poznatelných duševních stavů, přitom v sobě skrývá jisté mysterium, do něhož možná nemá jasný vhled ani autor sám.

Tomáš Pilař žije skromně a raduje se ze všedních jevů, v nichž nachází jedinečný smysl. V drobných, zdánlivě obyčejných věcech lidského a přírodního světa odkrývá pole zázračných objevů a obzorů. Tak jako před ním Bohuslav Reynek, na malém dvorku vycítí prostor duchovního univerza, kde zvířata a vše živé je rovnocenné k člověku v rámci intimní „boží komunity“. A v neokázalé věcnosti světa vůbec spatřuje východisko k hledání jeho pravdy a podstaty.

Volba názvu Bukolické obrazy se může na první pohled zdát jako nostalgický pokus o nemožný únik do minulosti, kdy člověk žil v harmonické rovnováze s přírodou. Spíše se zde dá mluvit o vyhraněném postoji člověka, který proti bezbřehosti a vykořeněnosti digitálního věku vědomě staví vlastní komorní „oázu“, vycházející z přirozené úcty vůči svědomí, paměti a lidskému životu zažívanému „v reálu“ a nikoliv elektronicky zprostředkovaně. Tím na sebe Tomáš Pilař bere nesnadnou úlohu odpovědného pastýře, hlídajícího vedle koz i křehké hodnoty lidské autentičnosti.

Richard Drury
výtvarný kritik a historik umění,
kurátor moderního a současného umění