Tomáš SmetanaGrafika a koláže

Tomáš Smetana se narodil 1960 v Praze. Studium na Akademii výtvarných umění v Praze ukončil v roce 1985 u prof. A. Paderlíka. V roce 1990 získal stipendijní pobyt v Paříži – La Fondation pour une Entraide Intellectuelle. 

V každodenních, pravidelně se opakujících kresebných seancích vytváří do nejmenšího detailu provedené kresby mikrotužkou, vystavěné z tisíců tenkých čar - stylizované portréty přátel a rodiny, zátiší, pohledy do prostorů bytu, předměty, květiny, světlo a odlesky zrcadlících se ploch. Tiše, mimo pozornost médií i galerií realizuje nezaměnitelné kresebné dílo spojené s meditací a vyrovnáváním se s nástrahami reálného světa.

„Nekreslím proto, abych nakreslil obraz, kreslím, abych cítil, jak čas plyne. Hlavní je naplnit den nějakou činností… Je to určitý velmi pomalý způsob, jak se smířit s vlastními myšlenkami. Nejde mi ani tak o kresbu, je to spíše kontemplace, způsob, jak být přítomný. Jde o zážitek z toho, že trávím hodinu za hodinou na tomtéž místě. V kresbě se to odráží. Pomalost, proces zrání a proces myšlení jsou důležité," říká autor o svém počínání.

Dvě autorské poznámky
 

11. 4. 2011

Takovým typickým egoistickým prostorem je náš pokoj, byt, případně atelier. Jsem bytový umělec a nerozlišuji příliš prostor atelieru a prostor bytu. Je zabydlen, jsou v něm věci mě blízké, zděděné po rodičích či prarodičích, knihovna postel, stůl z raného období, obrazy mého strýce - ústeckého malíře. Vše co mám rád, k čemu mám vztah. Ty předměty mne provázejí mým dosavadním životem a jsou stále stejné, jenom jich ubývá.

V roce 1997 mě majitel domu, kde jsem bydlel nuceně přestěhoval. Přestal jsem mít své milie i atelier. Byt jsem sdílel se svojí ženou Klárou. Od té doby jsem vystřídal řadu míst, kde kreslím, chodba v paneláku, kabinet učebny školy, byty svých přátel, které využívám jen po určitou dobu jejich nepřítomnosti atd.

Vytvořil jsem si cestovní egoistický prostor, jakousi alchymisticko psychiatrickou bedýnku, krychle o straně 40 x 60 cm dvě strany byly odkryty, horní a jedna boční. Uvnitř byla zrcadla. Předmět, který se sám o sobě egoisticky chovat nemůže, to je vlastnost nás lidí, jsem vložil do prostoru, kde se ve 4 zrcadlových stěnách odrážel. Díval se na sebe asi tak jako Narcis do studně na svůj odraz ve vodní hladině. Vkládám do tohoto prostoru předměty jako osobní traumata odlitá do leštěného bronzu (zlatá Jitka, hlavička panenky a zlaté prasátko kasička), jiné skleničky, květiny, hračky a nechám na ně bednu působit. Mám egoistický prostor černý (stěny bedny jsou z černého zrcadla Perla) a egoistický prostor bílý (stěny z obyčejného zrcadla). Egoistický prostor nese pečeť našeho vkusu či nevkusu, našeho vzdělání, povahy, zálib a podobně.
Takovým extrémně egoistickým prostorem bude naše rakev, urna, hrob.

16. 2. 2012

Koncem června mi přivezli kresby vystavené v Oslo v překližkové bedně na kolečkách 2 metry dlouhé, 1.5 metru vysoké a 20 cm široké. Bednu vyráběl můj kamarád filosof Mikkel se svým bratrem. Umístil jsem ji do svého pokoje atelieru v bytě Makovského 440. Bednu jsem vyprázdnil. Má dcera Antonie jí při náhodné návštěvě objevila a byla jí velmi zaujatá. Vlezla si do ní, přinesla si i polštářek, nějaké plyšové hračky a začala v bedně vegetovat. Do bedny se pořádně nevešla, ramena musela schoulit k sobě. V bedně nakonec usnula, a poněvadž jsem si nevěděl rady jak jí vyndat, přespala v ní celou noc. Následující tři dny pak v bedně bydlela.
Byl to její malý egoistický prostor uprostřed mého velmi egoistického prostoru atelieru. Asi chtěla být se mnou, ale zároveň sama u sebe.