Jan SvobodaNutné a dostačující

Souborem dvaadvaceti obrazů pod názvem Nutné a dostačující představuje chrudimská galerie ART průřez tvorbou malíře Jana Svobody za posledních pět let. Čeho si divák všimne okamžitě je pestrý mix obrazů, malíř přelétává z tématu na téma a často mění barevnost a styl. Přesto lze vypozorovat, že malířův zájem se v posledních letech soustředí na několik cyklů, ke kterým se pravidelně vrací, jako by ještě nebyl úplně spokojen s řešením svého úkolu.

Jedním z těchto témat je písmo, které malíř používá jako rytmický prvek v povětšinou klidných nebarevných plochách. Malířovo oblíbené (a vymyšlené) písmo s náladou barokního skriptu evokuje spíše pohyb než obsah a divák přitažený pomalým a meditativním rytmem vlastně ani netouží dozvědět se, co se pod nesrozumitelnými znaky skrývá. A když už Jan Svoboda napíše na obraz nápis, tak to není sdělení či výkřik, ale spíš údiv nad tím, jak je to slovo krásné.

Jiné obrazy jsou plné pohybu a chvění. Jako by předměty létaly na obloze. Jen tak bez cíle a smyslu, jenom pro samu radost. A z maleb je přímo cítit vzduch a vítr, tak jak je cítit vítr z polí nad Radňovicemi, který naráží na umělcův nový ateliér …

Zajímavou kapitolou je malířova barevnost nejčastěji naladěná do zemitých tonů krajiny na Vysočině a rámovaná šedomodrým horizontem, v barvách, které jsou v jeho kraji často vidět. A jako by se chtěl malíř těmto odstínům občas vzepřít, jako blesk se na jiných obrazech objevují fosforové zelené či červené akcenty. Ale tyto nejsou plánovanými provokacemi či agresí, ale spíše odkrývají malířovu radost z intuitivního objevování neokoukaných barevných možností malby.

Jestliže byl Jan Svoboda v devadesátých letech znám svým lehkým humorem, který pěstoval k velké radosti svých ctitelů, dnes se jeho malířské vtípky stávají téměř neviditelnými a divák se musí na obraze hodně rozkoukat, aby malířův jemný a elegantní humor objevil.

A nakonec, umělcova dokonalá technika podmaleb a smirkem a špachtlemi proškrabávaných vrstev necíleně odkazuje na mistry italské renesance a umělcovo používání všech možných nástrojů a technik připodobňuje postupy quattrocenta tak, jak o nich krásně píše třeba Cennino Cennini. Nakonec sám malíř rád přiznává, že obrazy maluje nejenom štětci a špachtlemi, ale používá cokoliv, co se mu zrovna zalíbí.

Kdo sleduje tvorbu Jana Svobody delší čas, nemůže si nevšimnout, že malířovy obrazy a jejich náměty jsou dnes mnohem jednoduší, námětově neokázalé a barevně zklidněné. Myslím, že Jan Svoboda žije silné období a můžeme se proto těšit na jeho další práce.

                                                                                                                                                                                                                                             Luboš Jelínek